Snowboarding se změnil, teď je víc sport, říká Pančochová

Jen jednou za čtyři roky, snowboarding je mnohem víc vidět, je to dobrá reklama pro mě i pro celý sport. Teď jsem tu potřetí, ani tomu nemůžu věřit, jak to uteklo...

Posunul se neuvěřitelně. Tím, že se teď vyrábějí airbagy, do nichž se dá skákat, dají se triky zkoušet bez rizika, než je předvedete normálně na sněhu.

Holčicí snowboarding je podle mě teď zajímavější na dívání než klučičí, je to hrozně otevřené, nikdy nevíte, kdo může vyhrát. Ty skoky jsou dost velké, už to není sranda. Když se rozhodnete trik skočit, musíte ho dát bez chyby.

Za dobu, co ho dělám, se trochu změnil, je to víc sport. Ale dál je to snowboarding, snažíme se tam udržet pořád trochu pohodu.

Teď už je to úplně jinde. I jak se triky posouvají dál, člověk musí být opravdu fit, je to taková gymnastika.

Je to vývoj, jen škoda, že ten sport trochu ztrácí duši, ale s tím se člověk musí smířit. Naštěstí máme pořád volnost, že nemusíme celý rok jezdit závody a můžeme jít fotit nebo natáčet. Také plánuju, že příští dva roky se budu závodům docela vyhýbat. Když ztratíte tu zábavu, vyhoříte a nebaví vás to dělat.

Po minulé olympiádě jsem toho měla docela dost, moc mě to nebavilo. Ale takové období trvá třeba půl roku, kdy si dáte pauzu, vypnete, děláte něco jiného a pak se vrátíte. I teď jsem párkrát spadla a ta zranění tomu moc nepomůžou. Nebudu lhát, je to náročné.

Byla jsem tam v prosinci, pak jsem jela na dva měsíce do Ameriky, což bylo hrozně příjemné, dlouho jsem nebyla na jednom místě takovou dobu.

Na závody je to trochu ubíjející, když tam strávíte třeba čtyři pět dnů a letíte zase zpátky. Ale pořád mě to baví. Stejně vydržím někde nejdéle dva měsíce a už musím zase někam letět. Asi to mám v krvi.

Přemýšlela jsem nad tím a... Vůbec nevím. Možná si koupím dodávku a budu bydlet v ní. Jsem ráda v Kalifornii, kde mám spoustu kamarádů, pak v Coloradu, v Česku je to super, mám tam rodinu a dlouho jsem ji neviděla. Ale že bych se někde usadila a pořád tam byla? To se asi nikdy nestane. Ideálně bych byla půl roku na horách a půl roku u moře.

Třeba Indie, kde mají velké hory. Kámoš tam byl a pochvaloval si to.

Je to tak, poslední věc, kterou bych potřebovala, abych mohla uzavřít tu svou závodní kariéru. Doufám, že se mi to povede teď, abych nemusela vydržet ještě do další olympiády. (úsměv) Mrzí mě, že v Soči mi to uteklo, snažila jsem se na sobě teď makat, i když v létě jsem se po operaci ramene dávala do kupy delší dobu, než jsem myslela...

Já už si to všechno zažila a nemám zapotřebí se do něčeho hnát. Mladé holky do toho jdou po hlavě, někdy je to výhra, jindy ne. Ale já za ty roky zjistila, že nejdůležitější je se nezranit. Protože pak hrozně dlouho trvá, než se vrátíte a začnete jezdit tak, jako dřív.

Určitě kolena, pak i ramena, když na ně spadnete a něco se přetrhá... Ale většinou jezdím bez bolesti, což je malý zázrak, vždycky se mi to podařilo doléčit a jedu nanovo, nemusím brát prášky, i když i takoví tam jsou. Přece jen jsme extrémní sport.

Ta je u freestyle snowboardingu půlka úspěchu. Když to člověk nemá srovnané, ty jízdy nedá. Důležitá je vizualizace jízd už den předem, pak se trochu zklidnit, dostat do sebe sebevědomí... Takže hluboké dýchání, otevřená ramena, úsměv a jede se.

Uvidím po olympiádě. Nemyslím, že bych se snowboardingem končila, pořád si budu jezdit a když mi to pak za dva roky půjde, můžu se zase na olympiádu kvalifikovat. A když zjistím, že mě to nebude bavit, tak závodění nechám.

Znám pár lidí, co jezdí dobře i po čtyřicítce. A holky kolem čtyřiatřicet let jsou pořád ve špičce, takže mi dávají naději. (úsměv) Hodně záleží na zraněních, když už vás to rozbíjení přestane bavit... Taky jsem si prošla snad dvaceti zraněními, to je docela dost, takže dospívám k tomu, že nechci být pořád zlámaná. Ale snowboarding neberu jako sport, ale jako životní styl. Člověk se o sobě hodně dozví, je to taková škola života.

Určitě by mě lákalo ty mé zkušenosti předat. Hodně mě baví i sportovní psychologie, jak mozek funguje, na co se dá zaměřit... Snowboarding je vlastně neustála práce se sebou a co jsem se naučila, bych ráda předala.