Článek
Uklidňovalo vás toto vědomí i během nešťastného letošního léta, kdy jste kvůli infekci jater nemohl dva měsíce trénovat a ani start sezóny nebyl ideální?
Nic jiného mi nezbývá. (úsměv) Nezačal jsem dobře ani loni, spousta lidí mi nevěřila, já už skoro taky pochyboval, jestli to zvládnu. A dva týdny před mistrovstvím světa jsem si začal věřit, že zase budu schopný jet s nejlepšími. Takže i teď vím, že je do olympiády spousta času, jen s ním musí člověk dobře naložit a nedělat chyby.
Nebál jste se, že vám tělo naznačuje, že už má vrcholové zátěže dost?
Když to bylo úplně čerstvé, říkal jsem si, že to už není sranda. Ale pak jsem viděl, že se to lepší a jsem schopen zase trénovat. Navíc vidíte, že podobnými problémy si prošla i řada sportovců většího kalibru, takže jsem nepřemýšlel o konci. To bych nebyl závodník, kdybych to nezkusil zvrátit i kvůli té olympiádě.
Je vám 33 let, Pchjongčchang bude vaše čtvrtá olympiáda. Poslední?
Na dost procent ano, ale poslední sezóna určitě ne. Měl jsem to nastavené, že na tuhle olympiádu ještě jsem schopný se připravit. Jsem ve věku a fyzickém i psychickém rozpoložení, kdy přípravě dokážu dát, co je třeba. U další olympiády už si to nemyslím.
I sedmatřicetiletí sportovci na olympiády jezdí...
To určitě, jenže o tom to není. Samozřejmě tam můžete jet jako maskot, ale to nechci. Mám to tak, že když jsem jednou jezdil ve špičce, tak až nastane chvíle, že už na to mít nebudu, přestane mě závodění bavit. To radši skončím a budu dělat něco jiného. Jedině že by člověk byl prospěšný pro štafetu, ale mám názor, že když někdo není schopný jezdit dobře v individuálních závodech, najde se někdo jiný, kdo týmu pomůže víc. I když bych měl zkušenost z tolika olympiád a mistrovství světa...
Máte skoro dvouletou dcerku Rozálii. Rodina zatím nenaléhá, že by vás radši měla víc doma?
Vidím to sám. Ne že by byl sport na vedlejší koleji, ale s děckem je to úplně jiné. Máme tichou domluvu, že ještě dva roky po olympiádě, pak asi konec. Loni se mnou byli skoro všude. Určitě bych nechtěl rodinu odstavovat, ale zatím nejsem pod tlakem, abych končil.
| České naděje pro Pchjongčchang |
|---|
| seriál rozhovorů Sport.cz & Práva |
| Ondřej Moravec - biatlon |
| Eva Samková - snowboarding |
| Martina Sáblíková - rychlobruslení |
| Eva Puskarčíková - biatlon |
| Ester Ledecká - snowboarding/alpské lyžování |
Také dokážete sport a rodinu spojit, na Facebooku jste měl video, jak s dcerou cvičíte.
Když jsme byli na přípravě, z pětadvaceti dnů tam šest byli se mnou. Dá se leccos vymyslet, ale před vrcholem sezóny musí jít i rodina stranou, abych se dokázal soustředit na všechno co mám. Někteří sportovci mají u sebe rodiny pořád, ale to bych věděl, že se jim nemůžu naplno věnovat. Pak to není prospěšné pro mě ani pro ně a nebyl by spokojený nikdo.
Dřív jste volné chvíle mezi závody trávil u playstationu, teď ho vystřídala rodina.
Když je možnost, tak si něco zahrajeme. Ale s rodinou jsem v kontaktu mnohem víc, to je pro mě relax. Dřív jsme s Verčou kameru vůbec nepoužívali, nepotřebovali jsme se na sebe dívat, teď je to jiné, těším se, až si s ní a Rózou zavoláme a uvidíme se.
Máte z vrcholných akcí pět velkých individuálních medailí, ale žádná z nich není zlatá. Je touha po nejvyšším stupni tím, co vás žene vpřed?
Rozhodně. Individuální zlato nemám, ale získat ho na olympiádě je ještě o hodně těžší než kdekoliv jinde. I z toho, jak se na ni lidé připravují, kolikrát pramení totální kiksy a na olympiádě ztroskotají závodníci, kteří to tam ve Světovém poháru v pohodě sypou. A naopak můžou uspět ti, od nichž se to nečeká. Je to obrovská hra nervů, pokud je zvládnete, máte velkou šanci uspět.
Tak jako vy v Soči.
Nemyslím, že bych tam jel jako úplný outsider, ale na medaile jsem dvakrát velký adept nebyl. Ale dokázal jsem to jen díky tomu, že jsem olympiádu zvládl po psychické stránce.
Jaký na to máte recept?
Ono se strašně lehce řekne, aby to člověk bral jako každý jiný závod. I když tam přijedete týden předtím, řeknete si: Vždyť to nic není. Ještě na nástřelu je to v pohodě. A pak přijedete na stadión, na start... Teprve tam cítíte ten největší stres, tu tíhu okamžiku. Není dobré tam jít úplně bez nervů a říkat si, že to bude v pohodě. Zdravá nervozita pomáhá, ale musíte věřit sami sobě, svým schopnostem.
Gabriela Koukalová nezávodí, její účast na olympiádě je nejistá. Vnímáte, že v očích fanoušků teď máte být výsledkovým lídrem týmu vy?
To ne, nevnímám, jestli tu Gábina je, nebo není. Myslím, že nemusím nikomu dokazovat, jestli jsem dobrý, špatný nebo jaký, za poslední čtyři pět let jsem to byl schopen prokázat. Závody si užívat neumím, ale biatlon mě pořád baví, chci být dobrý a hlavně to chci dokázat sobě.
Říkáte, že závody si neumíte užívat. Dáváte na radu biochemika Emila Bolka, který vám kdysi říkal, ať na závod jdete jako do Kolbenky?
V podstatě je to jedna a tatáž věc. Někdo si závody dokáže užít, protože ho to snad ani nebolí, těm v podstatě i závidím. Já beru závod spíš jako rutinní věc. Spoustu věcí na střelnici děláte automaticky, v cíli pak těžce vzpomínám, co jsem vlastně dělal. Když se mě trenéři ptají na nějakou ránu, tak nevím, ale to je ideální stav. Když o střelbě moc přemýšlíte, dáváte mozku prostor pro chybu.
V situaci Koukalové je asi každá rada drahá. Přesto napadá vás, co by jí pomohlo?
Na soustředění ve Finsku jsem měl ze začátku pocit, že je to s ní dobré, pak už mi to úplně nepřišlo. Potřebuje rozhodnutí, jestli to ještě chce dělat, mám pocit, že neví. Když začne trénovat a obuje se do toho, takový závodník se po fyzické stránce vrátí. Ale je to hra hlavy, velký psychický boj. Je samozřejmě složité, když máte zdravotní problémy, ale když nevěříte, že se uzdravíte, je strašně těžké to provést. Přál bych jí, aby to zlomila a hlavou vybojovala. Ona je obrovsky silná, ale i pro ni bude oříšek to sfouknout.
Koukalová se po zisku velkého glóbu ztěžka srovnávala s obrovským zájmem médií, sponzorů i fanoušků, v létě byla vyčerpaná. Vy jste podobný problém nikdy neměl?
Neměl. Ale Gábina je v tomhle úplně jinde. O mě nějaký zájem taky je, ale ne tak extrémní, že bych nemohl vytáhnout paty z baráku. Záleží i na tom, kolik si toho na sebe necháte nabalit. Něco je smluvně dané, ale i na svazu se to snaží rozptýlit mezi víc lidí, protože volný čas pro sebe i na trénink je pro mě prioritou.
