Česká sportovní rarita? Obecně moc talentu nemám, překvapuje Ledecká

Asi pořád se ptají, jak je možné, že dělám dva sporty na takové úrovni. To jim nejde do hlavy. Mně teda taky ne. (úsměv)

Vždycky bylo malinko víc tréninku na lyžích. Ale tuhle sezónu to možná vyjde půl na půl.

My jsme v podstatě sbaleni pořád. Mám všechny své věci v jedné dodávce, kterou vozí servisák a fyzio. A zbytek mám ve svém autě. Však také servisák nadává, že by radši pracoval s člověkem, co má jen jednu tašku, ale musí to přetrpět. (úsměv)

Jejda, to se děje furt. Ale když už běží sezóna, mám zabalené všechno naráz v jednom autě. Vyndám vždycky jen špinavé prádlo, vyperu a vrátím zpátky.

Teď už to slýchám daleko míň. Spíš narážím na trenéry, kteří mě podporují, protože jim je jasné, že mě hned nepřesvědčí, abych dělala jen jednu disciplínu. Vyjdou si vstříc a přemýšlejí, co by lyžování mohlo dát snowboardingu a naopak. Toho si vážím, protože když mi bylo kolem patnácti, od trenérů tam byl slušný tlak, abych se rozhodla, a já říkala, že si to udělám tak, jak budu chtít.

Olympiádu jsem sledovala, ale spíš lyže. Snowboarding jsem podle mě nikdy neviděla, přece jen v televizi tolik nebyl.

On vypráví spoustu příběhů, až se v tom člověk zamotá. Já si vždycky přála, aby to sepsal, protože to jsou tak krásné zážitky. Zvlášť v hokejovém kolektivu, když ta parta drží při sobě, co ti kluci zažijou…

Má to své plusy i minusy, aspoň se nemusím bát, že to zkazím někomu jinému než sobě. Anebo že to někdo zkazí mně. Když člověk něco vyhraje, u hokejistů se ta radost dá sdílet, ale já mám kolem sebe také tým skvělých lidí, které si vybírám.

Byla to má první olympiáda, já se strašně těšila, ale bohužel mi to trochu pokazilo zdraví a nemohla jsem si hry užít tak, jak jsem chtěla. Ale z výsledků jsem pak byla nadšená.

Byla nějaká očekávání, že přivezu medaili, ale já to tak neviděla. Závody byly super, akorát bolesti zad byly docela silné. Pořád jsme řešili, jestli pojedu a tělo to zvládne…

Ono to bylo trošku jinak. Pan profesor mi říkal, že to je na mně, protože ze své pozice mi těžko může něco nakazovat. Ale neříkal mi, že by to bylo opravdu nebezpečné a rizika velká, to bych se možná rozhodla jinak.

Je. A kdyby to vypadalo, že se tam nevejdou, přikoupím si ještě nějakou místnost. To se nebojte, vždycky bude kam trofeje dávat. (úsměv)

Ono je to patro otevřené, takže na tu malou půdičku vidím z postele. Je motivující to všechno vidět před spaním.

Já mám spoustu snů, ale většinou nedávají smysl. Jsou tam nosorožci, jednorožci, bílí medvědi… Většinou je to sci-fi, ráno se probudím a vůbec nevím, co se děje.

On má pořád ještě čerstvý pocit závodníka, což vám žádný jiný trenér nedokáže předat. Tomáš Bank říká, že jsme oba strašní mimozemšťani, když si nejsme schopni vzpomenout, co je za den a je nám to jedno. S Ondrou si rozumíme i jako lidi, což je hrozně důležité, snaží se mě naučit i nějaké fyzio cviky třeba v rozcvičce, protože sám měl problémy se zády.

Já si obecně myslím, že moc talentu nemám. Když zkouším nové sporty, většinou mi to ze začátku vůbec nejde. Ale když mě něco baví, jsem ochotna tomu věnovat sto procent času, abych se zlepšovala. To je má výhoda i nevýhoda, protože si musím hlídat zdraví, aby toho nebylo moc. S Tomášem hrajeme takovou hru, že on sundává brány, já vždycky jedu dolů, už ani nepiju, neberu si bundu a spěchám nahoru, jestli stihnu projet ještě pár bran.

Snažím se to brát s mírou a dbát na to, abych měla záda v pohodě. A když cítím, že nejsem úplně fit, spíš se koncentruju na rehabilitaci a cvičení. Zvlášť po dlouhých cestách.

Úplně to na sobě necítím, jak mě ježdění baví. Sezóna strašně rychle uteče. Na začátku si myslím, že tělo ani tolik závodů a tréninků nemůže zvládnout a na jaře si říkám, že bych ještě něco jela. Ale i trenéři se mě snaží hlídat, na konci sezóny je tělo nejnáchylnější ke zraněním.

Obecně chození na nákupy nesnáším. Navíc brácha má o ulici dál tolik komiksů, co nepřečtu za celý život. Tam občas chodím jako do knihovny.

Asi cestování, to je můj jediný kryptonit (látka, která omezovala schopnosti Supermana).

Já ji mám jako svou nejlepší kamarádku. Říkám jí úplně všechno a od dětství máme hrozně hezký vztah. Dokážeme prochechtat celý den. Třeba sedíme na večeři, rozhlížíme se kolem a říkáme si o každém z těch lidí, co by mohl dělat za povolání. Vymýšlíme hrozné kraviny, smějeme se a ostatní koukají, jestli jsme se nezbláznily…

Ani nevím. Ale vím, že už když spolu chodili, Janek říkal, že jednou budou mít Jonáše a Ester. A ono fakt jo. Podle mě je to nejhezčí jméno, co mi mohli dát.

Já se tak podepisovala na obrázky, když jsem ještě neuměla psát. Jonášek už to uměl, já chtěla taky, maminka mi diktovala Ester a já psala es, té, er.