Už se necítím neporazitelná, uznává před olympijskými hrami Sáblíková

Někdy si říkám, že čas strašně letí. Ale je to jako s řidičákem: Jsem zkušenější, starší. Určitě mám širší tým. Tehdy jsem byla vlastně jediná, teď mám kolem sebe prakticky třetí sestavu. Ti lidé buď skončili, nebo prostě odešli. A já také často přemýšlím, kdo přijde po mně. Snažím se všechno předávat, aby se ostatní hodně naučili a byli vysoko. Všechno ale prožívám stejně intenzivně, jako když jsem začínala. To se nezměnilo.

Snít o olympijském triumfu jsem si netroufala. Natož o pěti medailích z her! Čtvrté místo jsem tehdy obrečela. Ale jsem za něj vlastně ráda. Dostala jsem obrovskou motivaci do tréninku. Nepředstavitelnou.

Každá má svůj příběh, který v sobě nosím, a přesně se mi vybaví, kdykoliv si na ně vzpomenu. Nervy spojené s prvním triumfem ve Vancouveru, bronzové překročení plánu na patnáctistovce, vítěznou odplatu z pětky za Turín, úleva provázející naplnění medailových ambic ze Soči stříbrem při trojce nebo následnou euforii z pětikilometrové obhajoby před rodinou. Jde o výjimečné, doslova nesmrtelné zážitky.

Určitě se necítím neporazitelná. Patřím do pěti až deseti holek, které bojují pravidelně o medaili. Ale jistou nikdy nemám. Neznám předem rozpoložení soupeřek a všechno se rozhoduje na dráze.

Naopak horší! Jak se opakují úspěchy, roste odpovědnost. Sama často přemýšlím, jaké to bude, až se to jednou nepovede. Hlavou se mi honí spousta otázek. Co se stane, až nebudu v optimální formě? Co když bude někdo rychlejší? Je to psychicky strašně náročné. Ale kvůli fanouškům nechci nikdy prohrát.

Určitě neberu jako samozřejmost, že budu mít medaili! Natož zlatou. Ale chápu, když někdo řekne: „Sáblíková má medaili jistou."

Je super, že mi lidi věří. Těší mě množství fanoušků, které mám. Když se mi nedaří, je jejich podpora ohromně důležitá. Ráda si čtu na sociálních sítích vzkazy, jimiž mi lidé dodávají energii. Ale když si to uvědomím, cítím odpovědnost. Stojím na startu a tohle všechno mi proběhne hlavou. Kolik lidí ve mě doufá. Je vážně fuška se s tím vypořádat. Ale euforie rodiny i fanoušků z úspěchů je mým motorem.

Je to hrozně těžké. Nejsem typ, který se rád chlubí na veřejnosti. A už vůbec nejsem bulvární typ. Nesnáším, pokud mají lidé tendenci posuzovat mě třeba podle oblečení. Když se řešilo, abych se oblékala víc jako ženská a některá média mi radila, abych nosila sukně, boty na podpatku... To mě štvalo. Nikdy se nestydím za to, kým jsem a kdo jsem.

Což se mi taky nelíbí. Dosáhla jsem úspěchů, o nichž jsem snila. No, vlastně možná ani nesnila. A příznivci mi dávají strašně moc. Akceptuju, že si mě přivlastňují. Jen zastávám přesvědčení, že každý má právo na soukromí. Myslím, že medailemi všechno vracím vrchovatě.

Po minulé sezóně se mi tahle myšlenka hlavou honila. A hodně intenzivně. Měla jsem jasno: po olympiádě v Pchjongčchangu skončím. Ale lidé mi říkali, proč odcházet? A já sama došla k přesvědčení, že ještě není správný čas. Myslím, že podle výkonnosti poznám, kdy mám kariéru utnout. Určitě mi i tělo řekne, že můj čas se naplnil. Nicméně ten čas ještě nenastal. Navíc nyní můžu předávat zkušenosti mladším, což je další motivace pokračovat.

Nevadí mi trénovat s bolestí. Při závodě je to relativně v pohodě, protože hlava myslí na technickou stránku a bolest si do určitého stupně vůbec nepřipouští. Ale pochopitelně existuje určitá hrana, za kterou se jít nedá a hlava s tím stavem už nedokáže bojovat. Třeba právě s kolenem jsem takový stav zažila. Vždyť já jen ležela a noha mě stejně bolela. To bylo fakt špatné.

Mám to v hlavě dávno. A prakticky neustále. To začalo vlastně hned po Soči. Už jsem pochopila, jak čas nemilosrdně letí. Závody se strašně rychle střídají. Když jsem nebyla na oválu, jezdila jsem na kole. Přijde mi, jako by hry v Soči byly před dvěma lety.

Takhle určitě nepřemýšlím. Jsem nadšená, jak jsem kvalifikaci zvládla, protože záda byla fakt špatná a já přes šest týdnů potřebovala úlevy v tréninku. Neustále jsem musela v přípravě improvizovat, odrazová síla měla k ideálu daleko. Ale věřím, že do startu olympijských her budu v pořádku. Nicméně neztrácím pokoru.