Přijde mi divné, že jsem pro někoho vzor, přiznává česká olympijská vítězka

Pořád vede ten Pepin, to je dlouhodobá záležitost. Ale to, že jsem si mohla hodinu povídat s Jardou Jágrem, to už se mi asi nikdy nestane. Z toho jsem byla nadšená. Ještě s námi seděl Pavel Kolář, jehož jsem znala, čímž jsem ze sebe sňala tu nervozitu a bavili jsme se o všem.

Občas jsou ty strojené rozhovory divné. Ale já měla pocit, že si jen tak hodinu povídáme, on to má v hlavě srovnané a je vidět, že si prošel spoustou věcí a má k životu hrozně hezký přístup. On je asi jediný ze sportovců, od něhož jsem neslyšela, že by hledal motivaci. Čtu články, jak sportovci kolem pětadvacítky jsou unaveni a hledají motivaci a Jarda v pětačtyřiceti říká, jak ten sport miluje a bude ho dělat, dokud to půjde. To má málokdo.

Já si vůbec nedovedla představit, že bych pro někoho byla vzor. I teď mi přijde divné. Občas někdo řekne: „Naše dcera chce být jako vy.“ Já nikdy nechtěla být jako někdo, možná v sedmnácti právě jako Jarda Jágr, nebo Maelle Rickerová, která vyhrála snowbooardkros ve Vancouveru. Takže je to pořád pro mě zvláštní. Když jsme na snowboardových kempech, nechci na děti působit, jakože jsem nejlepší na světě a všechno dělám, jak bych měla. Také jsem taková držka a sígr, tak je dobré, aby i děti byly své. Samozřejmě v nějakém rámci.

Myslím, že jo a že se to může zase vrátit do devadesátých let, kdy jezdilo Český pohár padesát kluků. Sice nebudou všechny závodit, ale naučí se to a jsou nadšené. V plno sportech je někdo úspěšný a za ním je díra, jako u Aleše Valenty. Tak pracujeme na tom, aby se to u nás nestalo.

Snažím se, ale je to pro mě vždycky deprimující. Vím, že to nemůžu posuzovat podle lajků, ale když tam dám třeba Boženku (neteř Vavřince Hradilka, která má nemoc SMA), má to 200 lajků a pak moje fotka v plavkách třeba 10 000. Je to jasné, ale snažím se jít proti tomu. Skoro všichni sportovci mají nějaké nadace, já se snažím o životní styl Keep it clean, aby lidé recyklovali a sbírali odpadky. A jak mám ráda koně, snažím se, aby se lidé starali i o ty, na kterých už nejezdí. Bohužel je plno lidí pak odkopne nebo dá do přeplněných útulků a ty koně žijí třeba ještě deset let. Když v tomhle ovlivním aspoň jednoho člověka, má to smysl.

Na jednu stranu bych ho trochu pochopila, musí živit rodinu. Ale věděla jsem, že je správňák a patriot a asi by to nedal. Nevím, co bych si bez něj počala, chybělo by mi i to jeho prudění, které mě občas štve. (úsměv)

Když ho poprosím, aby jel, zaplatím si ho navíc. Žádný plat nedostává, když odjede na týden dva pryč, utíká mu možnost si vydělat peníze svou prací. Je trochu můj osobní kouč, i když se za trenéra nepovažuje. Probírám s ním spoustu věcí, pro mě je důležitý i proto, že se mu vyzpovídám a na chudáka všechno nahrnu. On mě dokáže vždycky do něčeho popostrčit, aniž by mi to došlo. Třeba když nechci na nějaký skok, ví, co na mě platí. Chci mu udělat radost, tak se hecnu, aby mě nepovažoval za úplného srábka.

Je. Jasně, taky mě Johny (Kubičík) po sedmi týdnech soustředění štval, jak potřeboval odpočívat a hekal. (úsměv) Ale postupně se k nám přidalo dost lidí, které jsme neznali, začali s námi jezdit a jsou super. Mám pocit jako by náš sport přitahoval lidi, kteří si navzájem sedí, i když jsou z různých společenských vrstev a prostředí.

Možnost soustředění a tréninku v tratích už v létě je obrovský rozdíl, nikdy jsem neměla před sezónou tolik najeto. V záři jsem dřív měla první tréninky a řešila, jak správně stát, teď už jsem se mohla soustředit na detaily, takže se to celé posunulo.

Teď delší dobu ne, ale pořád něco hledám, spolupracuju s jednou slečnou, mentální koučkou. Sedla mi jako osobnost, povídáme si. I pan Moravec mi hrozně pomohl v osobnostním rozvoji, komunikaci s lidmi a rodinou, byl to obrovský přínos.

Když udělám chybu a vím, že je blbá, nebo mi něco v tréninku nejde, pořád mě to vytáčí. Samozřejmě vím, že když se vytočím, zaseknu se úplně a bude to jen horší. Třeba v Argentině jsem na konci soustředění měla pocit, že se jen zhoršuju. Byla jsem v klidu, vytočila se jen jeden den a pak se vysekala. Pracuju na tom a myslím, že to je lepší. Ale vždycky budu taková impulsivní, jinak by mě ten sport tolik nebavil. A lidé kolem mě také znají. Vím, že když jsem naštvaná, oni za to nemůžou, tak se na nich nevybíjím a snažím se je neprudit.

Záleží na náladě ten den. Když jste unavený a je v Praze ošklivo, nikam se vám nechce, posilovna nebývá moc zábavná. Ale pro mě je nejhorší plavání, toho jsem se vždycky děsila. Po dvou měsících jsem kondičnímu trenéru Královi řekla, že to plavání fakt nesnáším, tak reagoval, že jsem to přece měla říct… I trénink musí být trochu zábava. Atletika mě strašně baví, oblíbila jsem si kolo, když si na tři hodiny vyjedu u nás v Krkonoších. A samotné ježdění je většinu času zábava, když se vám nic nestane nebo není hnusně.

Natáčejí, ono se nedá nikam schovat, když chcete trénovat a natáčet nové věci. Ale ty holky už jezdí nějakou dobu a není snadné něco měnit. Také se nové věci učím i několik let, takže 100 dnů před olympiádou už nikdo nic zásadního nezmění.

Nevím, co si říkají, zajímalo by mě to. Samozřejmě nejsem nejlehčí, některé ty holky jsou drobounké, což je samo o sobě hendikep. A když přijedu do cíle, ptají se: „Jak to děláš, Evo?“ Samozřejmě se snažíme chránit prkna, aby moc neřešily, jaká mám. Ale přesto si občas říkám, jak je možný, že jsem o tolik rychlejší. Asi je to všechno dohromady, spousta drobností.

To ne, jezdit s nimi závody je nesmysl. Když se mi jízda hodně povede, občas bych se kvalifikovala mezi 48 nejlepších. Ale je dobré s nimi jezdit v tréninku. V Argentině jsem s nimi jela a kdybych nebrzdila, pořád bych je dojížděla. Jeden servisák na mě volal: „Já tě miluju ještě víc, když ti neodjeli.“ (úsměv) Je příjemné, že mi neodjedou, ale na ty nejlepší kluky samozřejmě vůbec nemám.