Proč se víc usmívám? Plno věcí už neřeším, říká nejlepší česká biatlonistka

Nedařilo se mi, sezóna neprobíhala, jak měla, a já už tam přijela hrozně unavená. První závod mě dorazil a už jsem nebyla schopná fungovat, jak se to všechno nakupilo.

To ne, mně to tam vyhovovalo, už když jsem tam byla v roce 2009 na mistrovství světa. Tratě tam jsou hodně těžké, kopcovité, nic rovinatého, takové ideální pro mě.

Přišlo to postupně. Po té obrovské krizi v Pchjončchangu už to bylo v Kontiolahti lepší, v Oslu jsem se cítila nejlépe v sezóně a podle toho vypadaly výsledky. Když jsem viděla, že to jde a dokážu bojovat s ostatními, měla jsem to pak v hlavě celé přípravné období a potvrdila si hned prvním individuálním závodem, že to ve mně zůstalo.

Já vůbec nevěděla a doteď nevím, co se v té smíšené štafetě stalo. Měla jsem dobrý pocit z letní i závěrečné přípravy, kontrolních závodů, střílela jsem dobře i v Östersundu. Najednou jsem to nezvládla a nikdo neví proč. Ale dokázala jsem to hodit za hlavu a pak už střílela dobře.

Lidé mi to říkají. Asi je to i tím, že už plno věcí neřeším a tím ty výsledky přišly snáz.

Zbytečně moc jsem chtěla, a to nebylo úplně ku prospěchu.

Ne, tohle už řešit nemusím, nějakým způsobem to odeznělo a letos se zase cítím o kus lépe než v předcházejících dvou sezónách.

Určitě to má velký vliv. Strava i výživové doplňky, regenerace po tréninku, všechno jsme změnili a pomohlo to. Mám i různé imunologické preparáty, které mě drží zdravou, v minulosti jsem mívala potíže s rýmami a kašli, teď musím zaklepat, ale obchází mě to.

Pomohl mi pan profesor Vítek, spolupracovali s ním i Gabča, Ondra Moravec nebo Lucka Charvátová.

Když jsem byla třeba přes Vánoce doma, úplně jsem to neřešila, ale na závodech a soustředěních to dodržuju.

Když jsem se začala dostávat do té špičky, bylo vidět, že chybějí sekundy, které se dají dohnat jen v těch detailech. Já byla vždy perfekcionistka a to mi zůstalo.

Asi ano. Třeba ve škole, i když jsem tam moc nechodila a gympl studovala šest let místo čtyř. Nedokázala jsem se učit z materiálů, které mi spolužáci okopírovali, musela jsem si to přepisovat svým stylem a učit se ze svého.

Vancouver pro mě ideální nebyl, na něj ráda nevzpomínám. S Michalem Šlesingrem jsme jezdili víc v popředí, měli i jiný druh přípravy než zbytek týmu a do Kanady odjížděli dřív. Ve Vancouveru jsem onemocněla, závody odjela na práškách, ani jsem nebyla úplně součástí týmu, protože mě hned odstěhovali, abych nenakazila ostatní. A v Soči byl určitě nejhezčí dojezd smíšené štafety, kdy jsme běželi za Ondrou, který finišoval na druhém místě. A také ženská štafeta, ač jsme dojely na čtvrtém místě, pro nás to byl obrovský úspěch. Po čtyřech letech medaili máme, ale to už není zážitek ze Soči…

Jak ta informace rychle přišla, rychle se o ní přestalo mluvit, takže nevím nic…

My to úplně přešly, protože Gábina s námi nebyla, Jíťa (Landová) už nejezdí a s Evčou (Puskarčíkovou) jsme se shodly, že nám ani nepřijde, že bychom nějakou medaili měly mít… Sice nám chodily zprávy, gratulovali nám lidé z ostatních týmů, ale my odpovídali: „Co z toho teď máme?“ Já si aspoň jednu medaili převzít byla, ale Evča to ani nezažila, přišla o veškerou radost.

Letos mi bude třicet a další čtyři roky budou strašně dlouhé… Neupínám se k tomu, jestli budu po sezóně končit nebo pokračovat, uvidíme, jak to půjde. Určitě bude záležet, jak letošní sezónu zakončím. Hodně lidí se mě ptá, zatím nemám odpověď. Ale myslím, že další olympiáda nebude.

Snažila jsem se i v průběhu kariéry začít studovat, protože mám jen střední, ale úplně to nešlo. Možná tím, že jsem perfekcionista, to nešlo skloubit. A bavilo by mě se věnovat dětem.

S přítelem jezdíme pravidelně na Stubai a snažíme se zdolat Zuckerhütl, zatím se nám to nepovedlo kvůli počasí, ale říkali jsme si, že toho musíme jednou dosáhnout. A i to jarní rozhodování, co bude dál, ovlivní naše plány na další výlety do hor.

Určitě lákají. Asi bych nechtěla absolvovat něco extrémního, když budu ještě aktivní sportovec, třeba Martinu Koukalovi (zdolal Čo Oju) to v kariéře asi úplně neprospělo. Ale určitě bych se chtěla někam do Himálají někdy podívat. Baví mě i knížky o horolezcích, třeba teď jsem četla o Radku Jarošovi.

Snažíme se to úplně neřešit, jinak bychom se z toho zbláznili. Společných chvil moc nemáme, protože on jezdí s týmem po IBU Cupu, tak se spíš snažíme věnovat sami sobě a biatlon neřešit.