Zůstat v Česku, možná už bych nebruslila. Medailová naděje nejen o životě v Nizozemsku

Vlastně vůbec. Pořádně jsem nevěděla, co se děje, prostě to nějak přišlo. Najednou jsem měla limit a jela na olympiádu. Trošku se mi vybavuje vesnice, ale všechno překrývají hry v Soči.

Soči bylo velkolepé. Musím říct, že se organizátoři předvedli. A vzpomínek je hodně. Šla jsem se podívat na finále ženského hokeje USA–Kanada, což byl vážně velký zážitek. Pak je nezapomenutelná celá vesnice pro sportovce. A samozřejmě oba závody Martiny Sáblíkové, které jsem viděla. To všechno jsou momenty, které si hýčkám. Za zkušenosti z Ruska jsem ráda. Teď už vím, do čeho jdu.

Někdy se ohlížím zpátky a říkám si: Co jsi si vlastně myslela?! Vždyť já si vzala dvě tašky, brusle a odjela do Nizozemska. Tam postupně přicházely překážky, které bylo třeba okamžitě řešit. A ještě prokazovat výkonnost. Bylo to hodně nahoru dolů. A pořád je. Jsem rychlobruslařka, účetní, sama sobě manažerkou... Za ty čtyři roky jsem dospěla.

Funkce vlastního manažera byla a je hodně složitá. Všechny sponzory jsem si vlastně našla sama. Některé v Česku, některé v Nizozemsku. Hledala jsem partnery, kteří mají propojení s oběma zeměmi. V Česku mi s tím vypomohl nevlastní otec.

Když už to s financemi nebylo růžové, dostala jsem nápad, že se obrátím na českou ambasádu v Haagu. A měla jsem štěstí. Pracoval tam člověk z Vrchlabí, kde jsem se narodila. Pozvali mě na setkání společností obchodujících v obou zemích. A jedna nizozemská firma s českým vedením mě postavila na nohy.

Měla jsem vypočítané, že jedna sezóna, možná sezóna a půl, je pokrytá. Bylo na mně, jestli výkonnost prodám.

Nemyslela jsem tak daleko. Šla jsem za snem hodně tvrdohlavě, někdy možná přes mrtvoly, prostě drsně. Nevím, kde jsem brala energii. Osvědčilo se mi, že když do toho jde člověk takhle sprostě a přijme jistou míru rizika, tak se všechno vrátí. Za pět minut dvanáct se mi pak podařilo uzavřít smlouvu, o které jsem mluvila.

Když to vezmu s výjezdy na závody, letní přípravou, letenkami a ubytováním, je to přibližně milión korun. Pochopitelně všechno závisí na množství cestování. Za ty čtyři roky jsem rozhodně pronikla do tajů účetnictví. Ale pořád s tím bojuju.

Už jsem si našla rytmus, ale začátek byl hodně těžký. Musela jsem komunikovat s českým svazem, s nizozemským, s trenérem Petrem Novákem... Zpočátku se mi stalo, že jsem přijela na závody a neměla ubytování, protože jsem neznala ty postupy. Teď nepociťuju žádnou zátěž, i když cesty a hotely si pořád dělám sama.

Za čtyři roky se to všechno nastavilo, že nijak netrpím. Ale začátky nebyly lehké. Nebudu přece říkat, že jo, když to tak nebylo. Ale čas ty věci zlepšil. Taky už dost věcí beru s nadhledem. Jsem prostě v situaci, kdy se plně soustředím na bruslení.

Nemůžu stoprocentně tvrdit, že ano. Nevím, kam by moje kariéra vedla, kdybych neodešla. Zůstat v Česku, možná už bych nebruslila. Tehdy jsem byla stoprocentně přesvědčená, že ten krok je správný a stála jsem si za ním, i když se mi nedařilo.

Jo. Když jim vyprávím o českém šampionátu na rybníce a ukazovala jsem fotky z té doby, nechtěli věřit. Vždyť já mám teď na dojezd od baráku do třiceti minut tři nebo čtyři haly. Oni vůbec mnozí netuší, že u nás není ovál. Říkám jim, že žádnou halu nemáme a nejbližší je v Erfurtu, kde jsem začínala. Je to pro ně něco jako zázrak. Myslím, že v popředí jsme jedinou zemí bez arény na rychlobruslení.

Někdo jo. Určitě to je faktor, který hraje v můj prospěch a pomáhá mi. A přiznávám, že často je to karta, na kterou vsadím. I sousedi v Heerenveenu mi fandí. A dokonce i v televizi říkají, že už jsem trošku jejich.

Vůbec! Od začátku projevovali všichni pochopení. A když jsem jim všechno vysvětlila, tak i velký respekt. V Nizozemsku mají domácí závodníci nadstandardní podmínky. S trochou nadsázky řečeno: dají jim brusle, ještě je zavážou a rychlobruslaři pak musí „jenom" odjet závody. Holky v týmu si nedokázaly představit, že místo volna vyřizuju e-maily se sponzory nebo faktury. Navíc mojí velkou výhodou je, že nejsem na týmu finančně závislá. A taky mám pocit, že spíš soupeří jednotlivé nizozemské týmy mezi sebou než se světem. Myslím, že při olympiádě budou fandit spíš mně než třeba nizozemské závodnici z jiného týmu.

Popravdě řečeno, nebýt bruslení, žít bych tam nešla. Počasí, zvlášť v zimě, mi vadí. A bojuju se samotou.

V průběhu olympijské sezóny to bylo hodně špatné. Naposledy jsem byla doma hned po zářijovém soustředění v Inzellu. Ty cesty jsou strašně vyčerpávající. Nejprve trávím hodiny v letadle, pak ještě autem do Krkonoš. Před tímhle obdobím jsem si prostě řekla, že budu mít základnu v Nizozemsku a všechno řeším tam odsud. Všechno jsem podřídila úspěchu.

Lidi ze společností, které podporují moji kariéru, vědí, z čeho jsem vzešla. Byli u mého vzestupu od základů. Vlastně jsem si kolem sebe vytvořila takovou sponzorskou rodinu. Když jsem vyhrála mistrovství Evropy, byli nadšení. Dělá jim radost, když se mi daří. A když se nedaří, necítím žádný tlak. Ale je jasné, že z Pchjongčchangu chci medaili. Nebudu si dělat alibi, patřím do okruhu adeptek na stupně vítězů.

Ne. Ale kdyby na to došlo, byla by stejně jen symbolická...