NADĚJE PRO TOKIO: Táhněte i se svými tučňáky! České komety i o zprávách od sázkařů

Perušič: Naštěstí jsme odjeli před finále, ale jejich čtvrtfinále a semifinále jsme si užili velmi intenzivně. Italové umějí slavit, řádili v ulicích, takže naše večerka byla dost přerušovaná. Trenéři vždycky šli někam na večeři se podívat na fotbal, ale nejsou skalní fanoušci.

Schweiner: Přesně tak, to byl jeden z důvodů, proč jsme tam vyrazili. Dalším byly podmínky, celou dobu bylo přes třicet stupňů, vlhko. A to olympijské centrum je úžasné, kurty, posilovna, regenerace, jídlo, všechno na jednom místě, tak jsme se o nic nemuseli starat.

Perušič: A měli jsme kvalitní soupeře, s Italy Nicolaiem a Lupem jsme se potkávali denně, na týden tam byly dva elitní norské páry, s nimi jsme měli pár společných zápasů.

Perušič: Výsledky jsme znali takřka hned, sledovali jsme to ale až zpětně, abychom si ušetřili ohryzávání nehtů před obrazovkou. Spíš nás pobavilo, jak se losovalo v Rusku, tak když vylosovali dvojici Nicolai, Lupo, moderátor se zarazil a říkal: „Nicolai Lupo se svým partnerem“. Nebyl úplně dobře připravený…

Schweiner: S Rusy jsme párkrát hráli, porazili jsme je ale jen jednou, s Lotyši jsme nevyhráli ani jednou a Mexičani jsou hrozně nevyzpytatelní. Dokážou jasně prohrát zápas, kde jsou favoriti, a pak umějí porazit Rusy jako v Dauhá, taky budou nebezpeční.

Schweiner: V Mexiku nás postavili na kurt proti domácím v poledne, vypadalo to, že Perun po zápase pokřtí počítadlo… Ale tam i domácí na tom byli fyzicky špatně.

Perušič: Jsme rádi, že nám rozpis v Tokiu přisoudil zápasy ve čtyři a v pět odpoledne, kdy už by nemusely být podmínky tak drsné.

Perušič: Nikdy jsme to v týmu neřešili navážno, ale každý si asi klade otázku, jestli ty peníze, čas a energie se někdy vyplatí a jestli cíl, k němuž směřujeme, je vůbec reálný. Mě v mládeži trénoval Josef Beneš, který nám odmalička opakoval, že pokud chceme někdy hrát Světovou sérii, takhle to musí vypadat. Že musíme objíždět turnaje, budeme prohrávat a jen pomalu stoupat tím žebříčkem.

Perušič: První rok jsme přijeli, prohráli v kvalifikaci třeba v tie-breaku a letěli zpátky. A za měsíc znova. Za první rok jsme na evropské a světové tour nevyhráli ani zápas. Taky se spousta týmů rozpadne dřív, než zjistí svůj potenciál. Navíc v začátcích vás často podporují rodiny a známí, takže máte na peníze i trochu osobnější vazbu.

Schweiner: Radši ne… Já začínal s beachvolejbalem po přechodu ze šestkového, tak jsem nebyl technicky nijak vyspělý. Věděli jsme, že bude mně i celému týmu dva tři roky trvat, než se dostaneme k vyhraným setům a zápasům. Mělo to hodně pozvolnou stoupající tendenci.

Perušič: Ještě asi ne, navzdory té úspěšné sezoně. Asi člověk nemusí znát přesnou částku, ale měl by vědět, kolik lidí ho podporovalo od začátku a v době, kdy každý mohl říct: „Kluci, podívejte se, jak hrajete. Co bych z toho měl, kdybych do vás investoval?“

Schweiner: Zatím byl beachvolejbal, když to přeženu, koníček ke studiu. Snad po konci sezony zdárně dotáhneme naše magisterská a inženýrská studia a pak se budeme rozhodovat, jestli se stane prací, nebo se budeme živit jinak.

Schweiner: Určitě bychom rádi pokračovali.

Perušic: Spíš jde o změnu mentality. Už to nebude tak, že studujeme a hrajeme, ale museli bychom to brát jako práci, a tím pádem na sport nekoukat jako na něco, co dotují známí, rodiny, teď už i sponzoři, ale jako na něco, co nás musí živit.

Perušič: Pokud bychom udrželi výkony z letošního roku, tak ano. Ale je třeba počítat, že nemusíme předvádět takové výsledky pořád. Každý tým má výkonnostní propady a neradi bychom se do toho pustili s tím, že polovinu sezony budeme v nějaké nejistotě, jestli zaplatíme plyn a vodu, když to přeženu.

Schweiner: Priorita zní zvláštně, když vezmeme, kolik času trávíme studiem a kolik na trénincích… Ale nechtěli jsme se vzdát ani jednoho a snažili se to skloubit.

Perušič: Pár nabídek už během naší spolupráce dostal, ale myslím, že hlavní shon kolem něj nastane po sezoně, většina trenérů má smlouvy na olympijský cyklus. Myslím, že vzhledem k tomu, jakou práci s námi odvedl, o nabídky nebude mít nouzi…

Perušič: Vzpomínám, jak jsem ho viděl poprvé na turnaji v Klagenfurtu. David byl nemocný, my tam jeli s Honzou Dumkem jako druzí náhradníci. Přijeli jsme, zůstali první náhradníci, ale do soutěže se nedostali. Já byl domluvený, že i tak dorazí rodina, dáme si dovolenou a podíváme se i na turnaj. A viděl jsem tam italskou dvojici, což byl Andrea se svým spoluhráčem Dal Molinem. Oni se ploužili po kurtu, jasně prohrávali s Rusy. A já si říkal, proč tam jezdili, když jsme místo nich mohli hrát my. (úsměv) Když jsme odjeli, tak jsem koukal, že skončili pátí, a říkal si, že jsem je trochu podcenil. A po třech měsících jsem přišel do klubovny, kde byl Martin Lébl, a říkal, že tady máme nového trenéra, a to byl Andrea…

Perušič: Ono to kopíruje naše začátky. Facebookovou stránku jsme si založili z povinnosti. Sledovalo nás sto lidí z rodiny a kamarádů. Pak jsme došli k tomu, jestli honit followery a dávat jen krásné fotky a motivační citáty, nebo jestli to udržet v té rovině přátelštější s delšími příspěvky, byť to na sociálních sítích úspěch slavit nemůže. Ale jsme radši, když příspěvky lidi dočtou a pobaví se, než aby to jen projeli, dali like a šli dál.

Schweiner: Občas ano, většinou jsou to očividně sázkaři, kteří prohráli peníze na našem zápasu. Ze začátku jsme byli překvapení, že se to opravdu děje, teď už se spíš pobavíme.

Perušič: Jedna sprostá zpráva přišla ve francouzštině po vyhraném zápase, kde jsme ale prohráli první set, na který si dotyčný zjevně vsadil. Když jsme si tu zprávu dali do překladače, v češtině ten závěr zněl: „Jděte do háje i s tím svým hejnem tučňáků“. Což nás trochu zaskočilo, to jsme přece jen nečekali. (směje se)