NADĚJE PRO TOKIO: V koutku duše myslím na zlato, říká Kvitová

Ani jednou jsem takové myšlenky neměla. Vážně. Prostě se to stalo, tudíž mi nezbylo než vše přijmout. Takový přístup mám po mamce. Je fakt, že konec roku jsem odehrála skvěle. Vyhrála jsem turnaje ve Wu-chanu a v Ču-chaji. Pak přišlo vítězství ve Fed Cupu. Dostávala jsem se do svého tenisového klidu. Všechno vypadalo dobře. Přepadení bylo jako rána pod pás.

Trápily vás někdy pochybnosti, zda nepřijde veškerá vynaložená energie vniveč?Když jsem se vracela k tenisu, bála jsem se, že nebudu schopná hrát forhend na sto procent. Měla jsem jasno, že pokud se nedostanu na určitou úroveň, skončím a tenis budu sledovat už jen v televizi.

To byl strašný nesmysl (směje se). Absolutně nechápu, jak se mi mohlo podařit vyhrát. Asi jsem byl nadšená, že mohu hrát tenis, a navíc na trávě... Ale zlom přišel až později při US Open. Došla jsem do čtvrtfinále a uvědomila si, že mohu hrát s nejlepšími.

Vyhýbám se situacím, kdy bych měla jít po městě nebo vlastně kdekoliv, úplně sama. Hlavně večer. To vlastně neexistuje. Když někam musím, tak jedině s doprovodem. Všude se snažím jezdit autem. Občas mám noční můry... A není mi úplně příjemné, když někdo přijde a chce společnou fotku nebo podpis. Respektive nevadí mi ta fotografie nebo autogram, spíše ten kontakt. To se leknu.

Není to tak hrozné, v tomhle směru jsem zažívala mnohem horší období. Já vážně nikam nechodím. Jsem buď doma, nebo na kurtu, případně v autě. Navíc v posledním roce mi trošku nahrála pandemie. Jak se musely nosit roušky, člověk byl těžko identifikovatelný. I když... Jela jsem na Moravu, zastavila pro občerstvení a hned mě u okýnka poznali. Prý podle očí...

Občas si udělám radost. Třeba jsem si koupila náušnice a mám z nich obrovskou radost. Občas si koupím kabelku asi jako každá ženská. Nicméně to vždy probíhá tak, že kolem ní chodím a až po dlouhém vnitřním boji ji koupím. Ale jinak jsem zůstala stejná a neutrácím. Já jsem tak byla vychovaná. Doma se hodně šetřilo. Rodiče neměli peněz na rozdávání, otáčela se každá koruna. Nešetřím na tenise, ani na jídle. A neutrácím bezhlavě za věci, co nepotřebuji. Někde uvnitř to v sobě prostě mám.

Mít normální rodinu. To by bylo hezké.

Ty myšlenky se mi pochopitelně honí hlavou. Nejprve otěhotněla Lucka Šafářová, pak Bára Strýcová. Kvůli mateřským povinnostem odchází z okruhu i další kamarádky. Agnieszka Radwaňská, Caroline Wozniacká... Je to skvělé, protože vím, že jsou spokojené. Jsem trojnásobná teta, což si ohromně užívám.

Někdy mě napadne, jak dlouho ještě na okruhu vydržím. Po zisku prvního Wimbledonu v roce 2011 jsem si říkala, že po třicítce hrát nebudu. A pořád na okruhu straším.

Ani nápad. Nemám věk, abych se vracela. Obdivuji holky, které se na okruh vrací po porodu. A je jich hodně. Ale skloubit děti s tenisem na nejvyšší úrovni je složité.

Roky mi přibývají... Bude záležet na mojí chuti, na zdraví... Nemám úplně jasno.

Ne. Je to nemožné. Když jsem se vracela, byla jsem nadšená, že mě ruka nebolí a já mohu hrát. Užívala jsem si, když jsem napálila míček do rohu. Jenže postupem času jsem chtěla víc vyhrávat, zlepšovat se. Už je to zase o tenisové práci. O kondici. O výhrách. O dřině na kurtu i mimo kurt.

Bohužel nikoliv. Dvakrát jsem vyhrála turnaj ve Wimbledonu. A když tam přijedu, je to jako poprvé. A stejně tak i na dalších turnajích. Dokonce bych řekla, že mentálně je náročnější každý zápas. Chci děsně vyhrát. Nervy, které mám před zápasem, to zrovna není pohádka. Často si říkám, jestli mi to za všechno stojí. Ale když pak zase nervy nemám, tak se sama sebe ptám, jestli mi je jako výsledek lhostejný?! Je to fakt peklo.

Mozek vytěsňuje špatné věci. Někdy bych si dala facku, jak jsem schopná se před zápasem nervovat. Nejím, nemluvím. Ale pak jsou dny, kdy jsem úplně v pohodě. Uvědomuji si, že vítězství není nejdůležitější. Nemusela jsem tady už být, což mám v hlavě. Raduji se, když je slunečný den. Vím, že život není jen o tenise. Ale jakmile jsem na kurtu, chci vyhrávat.

Všechno jsem vyzkoušela... Celý den se věnuji tréninku, abych se zlepšila na krutu. A pak mám trénovat hlavu, když nemám energii a jsem unavená. Stálo mě hodně úsilí, abych na tom pracovala. Od mentálního trenéra jsem měla tolik úkolů, že jsem byla úplně vyřízená. Takže jsem přebrala určité věci a už situace řeším sama. Snažím se prodýchávat, poslouchám muziku.

Medaile z olympijských her je splněný sen. Vždy jsem hry jako malá sledovala s taťkou. Hlavně teda letní, zimní mě nebavily. Bylo splněným snem se na olympiádu dostat. A když jsem získala medaili, to byla absolutní euforie. Teď si uvědomuji, že Tokio bude na devětadevadesát procent mojí poslední olympiádou. Co jsem dokázala v druhé kariéře, po zranění, to je senzace. Nečekala bych, že budu hrát finále Australian Open, semifinále French Open. Případná medaile z Tokia po všem, čím jsem si prošla, už bude bonus. Ale je jasné, že v koutku duše myslím na zlato.

Mladé holky na okruhu jsou dobré. Ale není to jako v dobách Sereny Williamsové či Martiny Hingisové, které vyhrávaly všechno. Teď může každá z holek vyhrát kterýkoliv zápas. Spíše je rozdíl v tom, že mě v minulosti nikdo neznal. Bylo těžké něco na mě vymyslet.