NADĚJE PRO TOKIO: Vrcholoví sportovci nemůžou být úplně normální lidi

Kdepak, to vůbec nestíháte vnímat! Jen drtíte, co to dá, a vydržíte maximálně patnáct sekund. Ale je hezký pocit, když jedete traťové tempo, není přepálené a hezky to odjíždí.

To je pravda, už mám v hlavě plán, že si objednám dva kluky. Jeden se mnou pojede naplno první pětistovku a tam vyrazí ten druhý.

Vrcholoví sportovci obecně asi nemůžou být úplně normální lidi. Když opakovaně dobrovolně absolvujete něco, co vás bolí, je to pro některé za hranicí chápání. Ale tréninky si tělo zvyká na laktát, tolerance se posouvá.

Většinou vám dojde oběhově. Někdy vytuhnou ruce, ale to se dá vždycky překonat, nejhorší je celkové zakyselení těla. Jedete a skoro nemůžete dýchat, jak tělo dostane šok.

Záleží na situaci. Když jedete vepředu a jste v takové euforii, přijde vám, že vás ten závod ani nebolí. Ale pak vás to doběhne. Cítím se bezvadně, dojedu na molo a tam se nemůžu postavit. Motá se mi hlava, musím se na chvíli posadit. Tahle jsem to měl v Riu. Měl jsem medaili na singlu, což bylo super, vylezl jsem na molo a bylo mi fakt zle, nemohl jsem stát…

Já byl dost naštvanej, protože jsem chtěl vyhrát a nepovedlo se mi to. Ale třeba prvních patnáct sekund, pak jsem si uvědomil, že mám medaili ze závodu jednotlivců a je to bezvadný úspěch. Prvotní naštvání vystřídala euforie.

No jasně! Nejradši bych dvě zlaté, to by bylo bezvadné.

Já neříkám, že tam jedu jen pro zlato. Ale když jedu na nějaký závod, tak tam přece chci vyhrát, na tom myslím není nic špatného.

Jasně, já taky budu rád za medaili, ale nejvíc chci vyhrát. Nejedu tam proto, abych byl osmý.

Pro mě je to dost velká změna i v tom, že ve čtyráku jsem seděl ve třetí díře, přičemž taktiku dělal ten první. Teď taktika a nastavení tempa je na mých bedrech, a jak s Radkem jezdíme třetí rok, perfektně jsme se sjeli, on se naučil se trefovat do mého záběru.

Přesně tak, snáz se domluvíme, když se jeden z nás necítí, řekne: „Dneska by to nestálo za nic, pojedeme zítra.“ Aby ten trénink byl co nejlepší…

Trochu přizpůsobit se musejí oba. Zadák víc, ale ten vepředu musí tempo a styl záběru dělat tak, aby se do toho druhý mohl trefovat. Já jezdil odmala vzadu, a už když jsem v osmi letech jezdil na Slapech, chtěl jsem si zkusit hákovat. A s Radkem jsme si řekli, když k nám přišel do skupiny, že skočíme do debla. Vyzkoušeli jsme si to v Americe a jelo nám to hezky. Tak jsme to zkusili i na závodech, i když tehdy se ještě dost řešil hlavně čtyřkajak. Ale říkal jsem Radkovi, že mě debl baví, dělám ho hlavně pro zpestření tréninků na singlu. Chápu, že někdy je to pro Radka možná těžký, ale pro mě je priorita singl kajak, debl je zábava.

On si tak říká sám, jak je z Plzně. A když je třeba nabušený v posilovně, tak hlásí, že je Plzeňský expres. Občas si z něj dělám srandu, třeba když na soustředění nemohl, že volali z nádraží, že se jim rozbil Plzeňský expres.

Někdy to je lepší, jindy horší. Teď jsme ve fázi, kdy se sejdeme na tréninku, odjedeme si svoje a každý jdeme po svém. Tak by to asi mělo fungovat.

Jedeme už deset let ten samý plán, takže vím, co pojedu zítra za trénink, že jsem ho jel před pěti lety, a můžu porovnat ty časy. Jsou tam jen malé rozdíly. Já do toho kecal ze začátku, když se ten plán formoval, pak už ne, protože mi to ze začátku vyhovovalo. Karel lpí na nějakých trénincích, které by se asi daly dělat jinak, ale když to funguje, asi nemá smysl před olympiádou něco měnit.

Když to pro mě bylo nové, tak mi to vyhovovalo. Jsme hodně v zahraničí, hlavně přes zimu, také bych byl rád doma. Od půlky dubna do půlky listopadu, což je pět měsíců, jsme byli doma tři týdny, to je strašně málo. Jsme pořád v Račicích, taky už to tam někdy nemůžu vidět, tak se těším domů…

Určitě bych závodit chtěl, ale také si chci trochu překopat priority. Víc se věnovat škole, potřebuju nějaký nový impulz. Teď směřuju všechno k olympiádě a představa, že naskočím úplně do toho samého, je pro mě děsivá. Budu potřebovat nakopnutí ve formě nějaké změny. Udělat to pádlování zase lidštější, aby mě víc bavilo, a ne být pořád zavřený v bublině. Myslím, že získat větší nadhled by mi pomohlo i do další kariéry.

Ano, cítím. Mám hodně natrénováno, na podzim jsme najeli nejvíc kilometrů v přípravném období, i jaro jsme zvládli, i když jsem měl covid, ale podle závodů jsem se z toho dostal.

Hrozně mi chybí. Ani jsem si to neuvědomil, ale když jsme byli teď v Livignu, úplně jsem brečel nad tím, že jsem nemohl jet na mistrovství Evropy nebo na dalším Světovém poháru v Barnau… To je další věc, že máme striktně nalajnovanou přípravu, vysokohorský pobyt, aby přesně vyšel před vrcholem sezony. A když je zrovna mistrovství Evropy nebo Světový pohár, tak je vynecháváme. Ale třeba příští rok bych se těch závodů rád účastnil, i kdybychom tu přípravu měli o týden posunout.

Olympiádu mám teď v hlavě pořád. Když jdu na ryby, vím, že bych byl schopný tam být i o čtyři hodiny déle, ale vzalo by mi to energii, tak si dávám pozor. Takže na ryby si rád zajdu, ale třeba jen na dvě hodiny, abych se zbytečně nezrubal.

Ta se musí vejít, přes to nejede vlak. (úsměv)