NADĚJE PRO TOKIO: Medaili chci pro bráchu, říká Tomáš Bábek

Nepochybně se mohlo naplnit, že už nebudu závodit. Ale já ke všem komplikacím a zdravotním patáliím od začátku přistupoval s odhodláním, že konec kariéry nedopustím. A teď beru s obrovskou pokorou fakt, že jsem nezemřel a můžu žít, závodit...

Jedno východní učení říká, že jediná jistota v životě je změna, že nikdy nic nezůstane stejné, že největší bolest nám způsobuje upínání se ke stálým a trvalým věcem. Před nehodou to byl i můj případ. Člověk má tendenci k tomu sklouznout. Nepochybně je správné mít určitý plán, životní cíl, ale je třeba umět přijmout, že to tak nemusí být. A pokud člověk tohle dokáže, rozváže mu to ruce, respektive v mém případě nohy.

Svádí to k tomu... Já vážně věřím, že všechno zlé je k něčemu dobré. Nehoda mi změnila pohled na svět, změnila moje hodnoty. Když se člověku děje něco fakt špatného, dříve nebo později se vynoří i něco dobrého.

Takhle nefunguju. Mám na sebe ty nejvyšší nároky. Vždycky se snažím překonat, co jsem dokázal. Jen je třeba ohlídat, aby se to nepřeklopilo do negativního módu. Pak se člověk moc stresuje, že musí uspět. Nic takového nechci připustit. Ale abych odpověděl přímo, nejedu se jen zúčastnit. Chci na stupně vítězů. Chci medaili! Ve světě sportu není nic víc než placka z olympijských her. Navíc beru svoji účast jako odpovědnost za českou dráhovou cyklistiku.

Očekávání bude vždycky. Záleží, jak to na sebe člověk nechá dolehnout. Já dělám maximum, abych uspěl. Jenže v keirinu je spousta věcí, které člověk nemůže přes maximální trénink úplně ovlivnit. Jiří Daler, jediný český majitel zlaté olympijské medaile z dráhy, mi říkal, že klíčový faktor je, aby člověku sedl konkrétní den. Na startu budou všichni ve skvělé formě. Připravují se jen na olympiádu, je to vrchol. Takže půjde i o mentální nastavení.

To téma je pro mě pořád obrovsky bolestivé. Celá společnost funguje s tím, že smrt vytěsňuje. Jako by neexistovala. Neuvědomujeme si pomíjivost okamžiku a žijeme, jako bychom tu byli napořád. Já si s bráchou ten tragický den psal, říkal jsem si, že bychom se měli vidět. Měl ale nějaký program, a tak jsme to odložili. On mi ohromným způsobem fandil. Po vítězství v anketě Král cyklistiky mi psal, že se díval na přenos a byl na mě pyšný. Poté jsme si poslali nějaké vtípky a pak se stala ta strašná nehoda. V Tokiu pojedu pro bráchu. Nechci ho zklamat, i když vím, že by byl rád už jen za to, že tam jedu.

Záleží na jeho uchopení. Mým motorem je získat medaili pro bráchu. Jdu do boje s tím, že můžu padnout, ale to mě neochromí.

Většina sportovců se smířila s faktem, že to nebudou tradiční olympijské hry, vlastně se jim to ani nepřiblíží. Podle instrukcí, které mám, budeme vlastně uzavřená komunita. Jen velodrom, ubytování a jinak nic. Žádné kontakty s vnějším světem. K tomu trasování telefonu čtrnáct dnů před odletem do dějiště. Já jsem ale po zkušenostech z japonské keirinové ligy připravený. To jsme vždycky byli čtyři dny mimo kontakt se světem. Odevzdali jsme telefony, počítače, tablety a jen jsme závodili, spali a stravovali se.

Ano. Pravidla byla velice striktní. Nikdo nesměl komunikovat s lidmi mimo závodní skupinu. Sto cyklistů a bitva na dráze. Nic víc. Člověk se mohl soustředit jen na závody, což je fajn. Ale přinášelo to i nepříjemné okamžiky. Manželka třeba letěla domů a já čtyři dny nevěděl, jestli cesta proběhla v klidu. Nebo jsem se v jednom semifinále děsně rozflákal. Ona všechno viděla v televizi, ale neměla žádné informace, protože neměla komu zavolat. Někdy jsem si říkal, že tohle nemám zapotřebí. Když člověk dlouhodobě žije v Japonsku, jsou určité věci zarážející, v mnoha ohledech až urážlivé.

Já mám vzdor k vynuceným autoritám a nějakému striktnímu nařizování. Kdybych měl spočítat, kolik nařízení nedávalo smysl... Pořád mi vyhrožovali, že zruší smlouvu. A já si říkal, že žádné peníze mi nestojí za omezování svobody. Jestliže se říká všeho s mírou, tak v Japonsku to rozhodně neplatí. A nebylo to jen v rámci keirinu. Třeba na vlakovém nádraží jsem prošel bránou, před kterou byla toaleta. Chtěl jsem se vrátit deset kroků zpátky, ale zřízenec mě nepustil, přestože na další toalety se muselo přes celé nádraží. Selský rozum je potlačován pravidly, byť jsou často nesmyslná. Celá společnost je extrémně svázaná.

To ano. Nikdy se nestane, že by vlak nebo autobus nabral dvě vteřiny zpoždění. Všechno je neuvěřitelně přesné, což je krásné, ale současně to vytváří obrovský tlak na lidi. Populace je prostě tak obrovská, že bez striktních pravidel by nefungovala tak, jak funguje. Jednotlivci nemají moc prostoru k volnému uvažování. Japoncům navíc hodně záleží na názoru ostatních, na společenském statusu. I proto je v zemi tak vysoký počet sebevražd, protože když někdo udělá zásadní chybu, bojí se veřejného odsouzení. Vždycky s nadsázkou říkám, že jsem sice nebyl na vojně, ale prožil jsem dva roky v Japonsku, což rozhodně není pro každého. I pro mě to byla velká životní zkouška.

Je to krásná země se spoustou obdivuhodných tradic. Jejich způsob stolování, podávání čaje... Prostě nádhera. Ale ta kultura je velice složitá. A národ jako takový je velice složitý na pochopení. Podle mého se Japonci snaží žít tak, jak to nejde. Nicméně mladší generace už jsou trošku víc zasaženy západní kulturou, tudíž možná dojde k určitému uvolnění. Navíc teď jsem hrdina, ale až bych tam seděl na pokoji, určitě bych si říkal: Ty vole, už jsi zase tady. Ty seš takový nepoučitelný blbec.

Klíč pro výběr účastníků je velice složitý. U Japonců nikdy nevíte, na čem jste. Můžete vyhrát a stejně vás nepozvou. Můžete vyhořet a vezmou vás. Ale je jasné, že medaile by mi pomohla.