NADĚJE PRO TOKIO: Jsem bitkař. Kdo se chce seřezat, jde za mnou, vypráví Krpálek

Zvláštní pocit to byl. Když jsem mohl, na mistrovství světa jsem startoval pokaždé od roku 2009, jen v roce 2017 jsem vynechal, to jsem měl zraněný kotník. Kdyby byl šampionát v normálnějším termínu než měsíc před vrcholem, na který se dlouhodobě připravuju, tak bych asi nechyběl. Ale teď jsme se s trenéry domluvili, že se maximálně připravíme až na olympiádu, která je pro nás mnohem přednější. Doufám, že to byl správný krok.

Myslím, že je optimální. Není dobré, když je pauza moc dlouhá, třeba půl roku od posledního závodu. Tohle je myslím hraniční, abych byl dobře připravený.

Snažíme se vypilovat různé detaily, kterým se věnujeme denně, abych byl schopný je předvést na závodech. Už na mistrovství Evropy jsem se o to snažil, některé bohužel nedopadly, na druhou stranu jiné jsem zařadil ve výborný okamžik a dokázal díky nim vyhrát.

Pravě tím, že se snažíme během posledního půlroku zařazovat nové věci, tak šance překvapit je. Ale jsou to techniky, které ještě nemám tolik zažité, a může se stát, že na to doplatím. Převážně pracuju na boji v postoji, i když i na zemi se snažím posouvat dál.

Hodně se ukáže na tréninkových kempech. Potkávám se tam se soupeři, s nimiž se můžu potkat i na olympiádě. Samozřejmě je někdy lepší, když jste na tom špatně na kempu a forma přijde v závodní den. Ale už jsem zažil mistrovství Evropy i světa, kde jsem se před akcí cítil špatně a bylo z toho krásné umístění, i naopak.

Teď přijde jeden na Slovensku, kam by měla dorazit velká část zemí, které pak budou na olympiádě. A řeší se tréninkový kemp v Uzbekistánu, ale není ještě potvrzený.

Pořád to není ono a všechno je hodně omezené, ať už počtem lidí, nebo tím, že některé státy na kempy nejezdí. Ale určitě je to lepší než vloni.

Je pravda, že zájem bývá velký. Kdo se chce pořádně seřezat a dát do tréninku všechno, jde za mnou. Ale tak to bylo už před olympiádou, protože mám judo založené na tom, že jsem takový bitkař. Chodím spoustu randori (judistický sparing) v kuse, což ty judisty baví.

Určitě jsou lidi, s nimiž se moc nepereme. Buď se tomu vyhýbají oni, nebo spolu jdeme, jen když na nás nikdo jiný nezbude. Ale většina lidí se chce se mnou prát a já s nimi.

Ne, tohle u nás ani být nemůže. Filozofie juda je jasně daná.

Původně jsme měli v plánu letět se čtrnáctidenním předstihem a trénovat na univerzitě. Bohužel jsme to museli zrušit, protože by nám sice umožnili tam trénovat, ale bez Japonců, což by pro nás bylo v podstatě zbytečné. Proto jsme zvolili kemp v Uzbekistánu, návrat do Čech a týden nato odlet na olympiádu. Týden před závody kvůli aklimatizaci, povezeme si i své sparingpartnery, s nimiž trénujeme tady v Praze.

Rozhodně by mě to mrzelo. Takhle velký turnaj by bez diváků na svém kouzle ztratil. I když fanoušci poženou své judisty, tak je tam chci. Snad žádný sportovec nechce startovat v závodě, o kterém dlouho sní, bez diváků.

Často si volám s jedním Čechem (Radek Hecl), který v Japonsku žije už deset let, s japonskou manželkou má tři děti. Popisoval, že teď měli volby a jeden kandidát se v kampani stavěl dost proti olympiádě, tak se to hodně řešilo. Ale naposledy mi říkal, že většina Japonců hry chce i díky tomu, že se učinila spousta omezení kolem diváků i pohybu sportovců.

Pro mě to bylo hrozně těžké přijmout proto, že celé dva roky, kdy běžela olympijská kvalifikace, byly trošičku zbytečné… Musel jsem si to trochu přenastavit v hlavě, uzpůsobit přípravu. A pořád tam byla nepříjemná vidina, že nevíte, jestli olympiáda za rok vůbec bude. Ale ta doba byla samozřejmě složitá pro všechny, doufám, že je za námi a už se všechno vrací k normálu. I když to už jsem si říkal za ten rok a půl tolikrát…

Před pár dny jsem nad tím přemýšlel a klidně můžu říct, že tam je tak šest až osm lidí, kteří můžou zlato vybojovat. Konkurence šla brutálně nahoru, ta kategorie se hodně změnila, jak nás přišla spousta z nižší váhy. Dřív tam nejlehčí vážili kolem 135 kilo, teď je jich dost i pod 115. Zápasy jsou pohyblivější a myslím, že i Riner s tím hodně bojuje. Když se pral s těmi těžšími, udělal je do dvou minut na kondici a zápas měl pod kontrolou. Teď jsou ti lehčí lépe kondičně vybaveni, dokážou mu vzdorovat. Také letos startoval jen začátkem roku na Masters, kde vyhrál.

To víte, že jsem z toho byl hodně špatnej a bylo to pro mě hrozně těžké období. Na druhou stranu, když vezmu přípravu, kterou jsem absolvoval před Evropou a po ní, tak s ní se asi nedá vyhrávat. Pak jsme začali jezdit víc po kempech a závodech, abych se pral s těmi dobrými, i když to pak v každém zápase třeba nevyjde. A dva týdny nato jsem vyhrál v Praze Evropský pohár, na Grand Slamu v Antalyi získal bronz, další na mistrovství Evropy a cítil se líp.

Vždycky jsem byl člověk, který se snažil poradit si sám. Pár takových okamžiků jsem měl, ale pak jsem si to vyřešil po svém. Začal jsem si psát poznámky, co dělám špatně, co dobře, co změnit. A to mi hrozně pomohlo. Když se dostanu zase do toho stavu, podívám se, co jsem si dřív napsal, případně něco doplním. Snažím se sám se sebou pracovat a vždycky to zabralo.