NADĚJE PRO TOKIO: Jak jsem mohl být takový ocas, vzpomíná Fuksa na mladickou bezstarostnost

Není nejmodernější, ale pro nás je nejlepší. Máme tu všechno, co k tréninku potřebujeme. A to označení jsme vymysleli hrozně dávno, kdy jsem s ostatníma klukama chodil na střední za školu… Byli jsme tu pořád, i když jsme tu být neměli.

Určitě. Jsme tu daleko od všech, sednu na kolo a za čtyři minuty jsem doma. Tam vypnu a nemusím se soustředit jen na kanoistiku, v Račicích máte před sebou pořád jen vodu. Ale tam taky jezdíme trénovat, přece jen tady je to Labe samá zatáčka, občas dost teče, jsou tu víry, což není pro kanoistiku ideální.

Po závodě jsem byl spíš rád, že to mám za sebou. Ale postupem času mi došlo, že to je akce jednou za čtyři roky a klidně jsem tu medaili mohl získat. A že i kdybych dojel čtvrtý (za později diskvalifikovaným Moldavanem Tarnovschým), tak bych ji měl. Předjeli mě tam lidi, kteří mě nikdy v životě nepředjeli, to všechno mi došlo až potom. Pak už jsem se na to snažil spíš zapomenout, nerad se dívám do minulosti, stejně už to nevrátím.

Určitě jsem získal víc zkušeností. Ale letos jsem pocítil, že čím jsem starší, tím jsem před závody nervóznější. Hlavně v Česku. Už je to tolik let, co jsem tu neprohrál. Dřív byla moje jediná starost, jaký tričko si vezmu na vyhlášení, abych nevypadal na stupních pořád stejně. A když jsem jel letos na závody, říkal jsem si, jak jsem mohl být takový ocas a řešit tohle…

Pořád mě baví si tam dát nějakou fotku, ale není to priorita. Radši budu olympijský vítěz, kterého nebude nikdo sledovat, než mít miliony sledujících a nedokázat nic. Protože medaile zůstanou navždycky, ty jednou budu ukazovat svým vnoučatům.

Nejradši mám kanoistiku v létě. Vezmu si tílko, kraťasy, jdu na vodu a jen tak se projedu, koukám z vody na tu cyklostezku… To je uklidňující. A baví mě i ta parta lidí. Hlavně kvůli ní jsem přešel z hokeje na kanoistiku.

Ne. Myslím jen na to, že chci ten trénink odmakat. Mám v sobě profesionalitu, že se podívám na tréninkový plán, a co musím splnit, tak udělám. I když je hurikán, padají trakaře, jezdí se mi nanic, tak to za každou cenu splním.

Trénink je klíčová součást sportu. Regenerace, strava i hlava jsou taky důležité, a když už jste v užší špičce, rozhodují i detaily, ale základ je poctivý přístup k tréninku. Vidím to i tady u některých mladých, když je taťka a dědou honí, mají kolem toho občas kecy, ale musí si uvědomit, že to neděláme pro trenéry a ostatní, ale jen pro sebe, abychom byli lepší.

Naše nejtěžší příprava končí v březnu, pak přijedeme do Čech a začíná závodní sezona. My tu dřinu měli za sebou, já se těšil na nominační závody, svěťáky, Evropu, najednou všechno zrušili a já si říkal, že celá ta moje příprava přišla vniveč. Je zvláštní nad tím brečet, když jiné lidi to postihlo hůř, třeba přišli o práci. Ale smutný jsem byl. Pak jsem si na tom hledal pozitiva. Třeba že budu mít rok navíc na přípravu, oženil jsem se, zažil prostě takový jiný rok.

Nebavili jsme se o tom, ale já bych nebyl pro. Nemám to moc rád, pořád bych měl v hlavě, co dělá, kde bydlí… Jsem klidnější, když kouká v televizi.

Jen v hotelu, když jsem šel do lázní. Ale pak řekli, že už se to neřeší, když poznají, že nejsem Japonec. Ale je pravda, že první rok to tam pro mě bylo šílené. Vytáčela mě pravidla, co jsme tam museli dodržovat. Ale jak jsme tam byli podruhé, potřetí, přišlo mi Japonsko super. Úplně jsem se s tím sžil a ani bych nechtěl, aby to bylo jinak. Zjistil jsem, že s Japonci jsem si podobný i tou snahou o preciznost a dochvilnost.

Nevím, jestli třeba taťku, ale mě ne. Měl jsem svoji cestu na singlu, brácha je o hodně mladší, měl své dorostenecké a juniorské závody, kde měl svého parťáka, a já už jezdil v dospělých. Až když v roce 2017 přestoupil do dospělé kategorie, ale pořád jsem nevěřil, že bychom se dostali už do Tokia. Když jsme se pak nominovali na mistrovství světa v roce 2019, tak jsme si řekli, že na tom asi nejezdíme špatně a musíme do toho dát všechno.

Rozhodně. Ne že by mě předjížděl, ale mě štve, už když mi stačí, což se na spoustě tréninků děje. Já si říkám, že když chci mít medaili z olympiády, tak mi přece nemůže stačit brácha…

Auty je odvezli do Portugalska a odtamtud lodí do Kóči, kde máme mít tři týdny před olympiádou přípravný kemp. Zatím jsem je takhle posílal jen do Ria, jinak si je na tréninkových kempech půjčujeme, ale na závody je samozřejmě lepší mít svoji loď. Radši jsme je dobře zabalili, víme, jak s nimi zacházejí.

To ano. Když jsme byli teď na soustředění v Kalifornii, domluvil jsem si, že mi pošlou loď z Kanady, a byla nějaká děravá… Jeden týpek z místního klubu mi ji opravil, že to ani nebylo poznat, ale nerad bych tam měl zničenou loď.

Hlavní změna byla, když se přecházelo ze širokých lodí na ty úzké. Teď už je všechno vymyšlené a je to o byznysu a marketingu, aby si lidi kupovali nové lodě. Jako když se vytvářejí nové iPhony a skoro nic se tam nemění. Spodek lodi je perfektně udělaný, jen si hrajou s vrškem, jestli špičku trochu useknou, nebo je do kulata. Ale teď mám loď od polského výrobce Plastex a na testech mi vyšla o osm desetin rychlejší na kilometr oproti té minulé. A to je rozdíl délky lodě, což je dost…

Jedno konkrétní nemám, ale cestuju rád. Vždycky říkám, že až skončím s kanoistikou, první, co udělám, že procestuju svět. Ne jenom závodiště a hotel, ale sbalit se a rok nebýt doma, to by mě lákalo. Tak uvidíme, jestli se mi to povede.

Chtěli jsme na Bali, už jsme to měli naplánované, ale vloni to nešlo. Tak snad letos, až skončí sezona.