NADĚJE PRO TOKIO: Sport, nebo rodina? Jsem rád, že nemusím vybírat

My to i chápeme. Náš sport je prostě malý, a kdyby mělo možnost jet víc závodníků z těch nejlepších zemí, zase by se účastnilo míň států a pro rozvoj v dalších zemích by to bylo horší. Ale přišlo by mi fér, kdyby úplně nejlepší země měly možnost poslat víc lodí klidně na úkor kvót v dalších kategoriích. Třeba Slováci jsou neskuteční na singlkanoi, ale nejsou až tak dobří na kajaku. I u nás, nic proti ostatním kategoriím, ale myslím, že Vítek Přindiš je teď na vyšší úrovni než první loď v ostatních kategoriích a že bychom si zasloužili tam jet ve dvou. Není to úplně fér, ale řekl bych, že jsme rádi, že na olympiádě vůbec jsme.

Viděl jsem ho mockrát, vždycky mě zabolí. Ale když se dívám zpět, do Ria jsem jel jako nadšený kluk, kterému se splnil dětský sen. Užíval jsem si atmosféru, kamarádství lidí v ostatních sportech. A jsem strašně rád, že se mi ten závod povedl, ustál jsem i tu chybu a dojel třetí. Na druhou stranu si myslím, že by bylo špatně, kdybych tehdy vyhrál, ještě jsem nebyl připravený. Možná by mě to i stálo další roky, že bych se nebyl schopný posunout dál.

Věřím, že jsem. Jako závodník i člověk jsem dospěl, na což má hlavní vliv rodina, že jsem už dvojnásobným otcem. S Terkou máme krásný vztah a rodinný život, za posledních pět let jsem udělal velký posun. Teď olympiádu beru trochu z jiného pohledu. Vím, do čeho jdu, jak je to velký tlak. Ale samozřejmě by bylo naivní říct, že si tam jedu pro zlato.

Měl. Ale spíš bych řekl, že jsem chtěl být výjimečný, jedinečný. Určovat směr, jak se jezdí. Ne se dívat, jak jezdí ostatní, ale snažit se, aby se oni dívali na mě. A myslím, že se mi to daří. Určitě nemůžu říct, že jsem nejlepším slalomářem své doby, to bych si netroufl. Ale věřím, že tím, jak jezdím, posouvám ten sport dál. V tom mě inspiruje třeba Michal Martikán, byť bych si nedovolil se s ním srovnávat. Ale mezi kanoisty ovlivnil lodě i styl jízdy. A taky šel vlastní cestou, za to ho strašně obdivuju.

Kdybyste se mě zeptal před Riem, řeknu, že ne. Ale teď jsem strašně rád, že s Terezkou kluky máme, když jsme mladí. Dokud jezdím na vodě, můžu je brát s sebou, mám na to finance a můžu s nimi trávit daleko víc času, než kdybych pracoval osmičky. Ano, tréninky jsou extrémně náročné, někdy přijdu domu strhaný, ale je mi 28 let a tělo regeneruje rychle, tak můžu s rodinou trávit čas. Terku ten sport baví, dělala svazu PR, tak to všechno do sebe zapadá. Povedlo se mi zkombinovat rodinný život se sportovním, nemusím mezi nimi vybírat, a jsem za to rád. Rodina je pro mě strašně důležitá.

Mě vozila mamka. Já v Troji vyrůstal, trávil tu spoustu času, chodil s taťkou do kanclu, máma sem chodila masírovat závodníky USK. A když měla čas, v létě mě vyvezla k silničnímu mostu proti proudu, tam jsme natrhali špendlíky a pak mě svezla zpátky, to byly moje první chvilky v kajaku. Jířu jsem teď vozil při soustředění na Reúnionu. Bylo teplo, vždycky když přišli k trati, Jiřík ukazoval na loď a na sebe, tak jsem ho po tréninku provezl přes zátoku. Ale je pravda, že jsem se trochu bál, jak už je živější, vykláněl se, cákal, a varovali nás, že tam můžou plavat žraloci… (úsměv)

Rozhodně, největší proměnu prodělal taťka. Neříkám, že teď neřešíme slalom, ale většinu času se řeší vnoučci, jak rostou, co umějí. Je z nich nadšený a není vůbec špatné, když se odvede pozornost od slalomu.

Dneska už ne. Jako jediný na světě zná moje tělo, ví, jak funguju. Pořád jsme sice na úrovni závodník a trenér, ale už tréninkový proces diskutujeme spolu se sportovním doktorem Jirkou Dostálem, přípravu i ladění formy probíráme dlouho dopředu, aby tělo bylo ve správných zónách. Spolupráce funguje skvěle a nemám pocit, že by mi mohl někdo dát víc.

Umíme, ale spíš kvůli názorům na různé věci. Nejsou to hádky, spíš takové výměny názorů. A ve sportu se snažím se sponzory a médii domlouvat akce, aby neovlivnily přípravu, ale občas přijde chvíle, kdy trochu ovlivní trénink, což táta těžce nese. Já ho chápu, ale někdy je to nevyhnutelné. Jindy jsem trochu flink, že si špatně zjistím čas tréninku, ale málokdy.

Plánovali jsme to, ale nemůžeme chtít všechno… Ještě vloni jsme plánovali, že by jela i Terka a Jiřík zůstal u babičky. Všechno jsme nakupovali dokonce před nominací, protože pak už by to bylo strašně drahé, s tím, že když se nominuje někdo jiný, tak by si lístky a bydlení vzal. Zrušilo se to, Japonci nám naštěstí všechno vrátili, ale mrzí mě to. Letos by Terka nejela, ale mamka prožívá moji kariéru možná víc než táta, je můj největší fanoušek, teď už spolu s Jiříkem. Tak třeba se ještě nějaká olympiáda povede…

Možná trochu jo. Ale tohle byla obecná shoda závodníků. Na kempu v Tokiu jsem předloni napsal na tabuli, ať tam lidi doplní, jestli si myslí, že by se měla předělat. A všichni napsali, že jo. Já to vyfotil, poslal Jessice Foxové (australská slalomářka), že navrhuju ty změny. A zjistili jsme, že korespondují s tím, jak měla trať původně vypadat. Říkali jsme, že se dělá projekt za velké peníze, který funguje, tak proč to tady dělat jinak. Postavila se za nás řada závodníků, tak na to federace brala ohled. Ale kdyby to byl jen můj názor, tak se nic nezmění, taková ikona nejsem, ani nikdo jiný z našeho sportu.

Možná jsme se někde viděli už předtím, ale až v Riu jsme se víc poznali. Ve spoustě věcí jsme si podobní, máme na ně podobný náhled. Lukáš mi byl na svatbě, často se navštěvujeme celé rodiny. Jen když jsou všichni vzhůru, tak čas na kecání není. Buď si popovídají holky, nebo já s Lukášem, ale že bychom si pokecali ve čtyřech, to nejde. Ty naše a jeho čísla, když jsou pospolu, tam prostor není… (úsměv)

Vytáhl jsem ho už předloni, pak říkal, že musí potrénovat. Letos tedy potrénoval, tak jsme vyrazili znova. Ale měl za sebou silovou přípravu, ne moc kondiční, a trochu se to na něm podepsalo. Já vybral delší trasu, měl jsem za sebou dvě soustředění na běžkách, tak jsem chudáka v posledních metrech musel táhnout. Navíc padalo něco mezi sněhem a ledem, namrzalo to, tak Lukáš dojel trochu jako Krakonoš, ale užili jsme si to.