SERIÁL SPORT.CZ: STB ho nezastavila. Kněz slouží už 50 let mše za kamarády zahynuvší pod Huascaránem

Bude to znít trochu divně, ale jestli jsem v životě někdy něco dokázal a můj život nestál za úplný houby, vděčím za to třem chlapům, pokud tedy nebudu počítat svého tátu, kteří pod Huascaránem zahynuli: Vildovi Heckelovi, Arnoštu Černíkovi a Valeriánovi Karouškovi. Protože když jsem v roce 1968 vyšel z vojenské školy, měl jsem vypatlaný khaki mozek. A oni mě stavěli zpátky do lidství. Chtěli, abych myslel něčím jiným než závitem otlačeným od brigadýrky.

Vildu Heckela jsem znal už od dětství od táty, pro mě to byl strejda Vilda. Díky němu jsem se pak ve skalách potkal s Arnoštem Černíkem. Tehdy to pro mě jako kluka byl starý, čtyřicetiletý dědek, zkrátka vykopávka nad hrobem. Skamarádili jsme se, tak jak se může skamarádit mladý hlupák se starším chlapem s ohromnými životními zkušenostmi. A třetím byl sochař Valda Karoušek. Lezli jsme spolu na Suškách. Potkávali jsme se, povídali si.

Nejsilnější vzpomínky z těch tří mám na Arnošta, říkalo se mu Ajšek. Byl vulkanologem, který mě učil mít rád sopky. Miloval Stromboli. Jednou říkal, že kdyby se tak jmenovala nějaká ženská, vzal by si ji, i kdyby to byla ježibaba. (směje se) On mě ve skalách odnaučoval nenávisti k Rusákům. Učili mě, že sovětský voják je náš hrdinný vzor. Jenže přišel „68".

Takže místo za vzor jsem je měl za svině a podrazáky. A Ajšek mi říkal, že Rusové jsou výborný národ, jen musí mít dobrého cara. Ať chvíli přemýšlím a nestříkám kolem sebe ten khaki mozek a přečtu si třeba Gercena nebo Dostojevského. A poznám, že jsou dobrý národ. Naučil mě nenechat se zaseknout zdáním, ale ptát se, proč se národ chová tak, jak se chová.

Od něj jsem dostal v šesti letech první foťák. Jednou mi říkal, ať se nesnažím fotit. „Protože focení je kumšt, umění. A na to nemáš, Pánbůh ti tenhle dar nedal. Kup si Leicu. S tou vyfotíš sice ne umělecký fotky, ale budou dobrý." Půjčil mi patnáct stovek a koupili jsme Leicu 3. Dodnes mu tisícovku dlužím. Pětistovku jsem mu stačil mezitím vrátit. Udělal jsem pár fotek, které někde i vyšly, a já se začal naparovat. Jednou mi Vilda u pařezu řekl: „Vyfoť ho a dej si záležet." Udělal jsem 36 různých snímků, hrál si se světlem, stíny, vším možným. Pak Vilda vzal stejnou Leicu, cvak a udělal fotku číslo 37. A jednou všechny ukázal Josefu Sudkovi. Je jasné, u čí fotky se zarazil.

Samozřejmě! Nemohl to vědět, ale bylo tam něco, co umělci řeklo, že tam to NĚCO je! Co já jsem neviděl. Párkrát jsem to zkusil dát lidem, který měli kumšt v sobě, a vždy Vildovu fotku poznali. Prostě focení je kumšt a na ten nemám. To mě naučil Vilda Heckel. Díky jemu je mi dobře s foťákem po světě, protože si fotím pro radost.

Ten mi dal něco jiného. Jednou mi ukazoval sochu Lenina, který byl nakročený a měl prsty zastrčený průramky vesty. „Koukni, to je kumšt!" A ve mně to vybouchlo. Co je na tom ruským blbci za umění? A Valda se strašně namíchl. Že mám kašlat na ten ksicht, že ten je tam jen kvůli tomu, aby ten sochař dostal na chleba. Ale copak ve své omezenosti nevidím, že ta socha kráčí, jak ten sochař ze šutru geniálně vytáhl pohyb?! Ten ksicht je jen „chlebařina", ale že kráčí, to je ten kumšt! Valda Karoušek mě naučil nenechat se chytit prvním dojmem, ale jít do hloubky. Tohle mně ti chlapi dali. Ale pak přišel Huascarán, kde oni odešli.

Dozvěděli jsme se to až pár dnů poté... Obrečel jsem to tehdy. Byl jsem už na teologické fakultě, na kterou jsem šel, protože jsem se chtěl dozvědět něco o ceně lidského života. A říkal si, že těm chlapům hrozně moc dlužím. Nejen Vildovi tisícovku za foťák, to je však to nejmenší. Ajška Černíka jsem se jednou ptal, proč se mnou ztrácí čas.

Že co do mě teď vloží, za roky někomu dalšímu vrátím. Vrtalo mně to hlavou. A ještě v roce 1970 jsem si řekl, že poděkuju za to, že jsem měl štěstí a potkal je. Hospodinu či dobrým duchům této země. Prostě něčemu, co mě přesahuje. Můžeme tomu říkat, jak chceme. Řekl jsem to pár lidem a sešli jsme se na Vánoce 1970 v deset hodin. A já jsem je vzpomenul.

Jestli první setkání bylo pod Štěpánkou v Jizerských horách nebo pod Kladívkem na Černostudničním hřebeni, to vám už nepovím. Však od roku 1970 je to plný pytel kalendářů. Ale není podstatné, kde to bylo. Každopádně jsme se domluvili, že se potkáme další rok zase. A vždy se to šířilo domluvou mezi lidmi, protože to byla typická „mařka".

Maření dohledu nad církvemi. Bylo to v rozporu s paragrafem 202 Zákonu o církvích: Náboženské úkony se mohou konat pouze v místech k tomu určených a schválených. Církve byly kontrolované. Existoval církevní okresní tajemník, což byl bolševik pověřený dohledem nad církvemi a ten hodnotil činnost faráře. A farář, který něco dělal, měl minus. Nikoli plus za to, že něco podnikal. Začali se o to zajímat policajti, takže jsme to museli střídat a každý rok to bylo jinde.

Jezdili ke mně na Vánoce party kluků a holek z řad horolezců. V posudku jsem pak měl napsáno: Své sportovní erudice zneužívá k ideologické diverzi vůči mládeži. Obvykle se jednalo o deset až dvacet horolezců, které jsem znal a věřil jim. Vždy jsem to řekl pár lidem a místo setkání jsme domluvili na poslední chvíli. Přesto jsem počítal s tím, že jednou to praskne, chytí mě a vyhodí ze služeb. Párkrát to bylo vyloženě o chlup.

Naopak, ona to byla docela zábava. Věděl jsem, že to jednou skončí! Na Ervínově hradě jsme utekli tak, že jsme slanili... (usměje se) A úsměvný byl i rok 1988. To bylo ve Skaláku, kdy proti nám někde mezi Vyhlídkou a Adamovým ložem šli tři pánové. Najednou se jeden oddělil, ukázal nám červenou legitimaci a ptal se: „Pánové, že nejdete z bohoslužeb?" A my mu říkali: „My a z bohoslužeb? Tady je někde kostel!?" „Pánové, to je dobře, protože jinak bychom vás museli zajistit. Tak hezké Vánoce!" A šel dál. Pochopitelně věděl, že jsem to já, protože měli mou fotku. Zřejmě mezi nimi taky nebyli všichni úplný pitomci.

Zatím ne. A dokud budu moci, budu tam i letos.

Protože Štědrý den je dnem, kdy vlastně všichni něco dostáváme a že bychom za ty dary mohli poděkovat. A já od těch chlapů dostal ten největší dárek. Takže hlavním prvotním motivem bylo jim v tento sváteční čas poděkovat. Neměla to být tryzna.

V první řadě to bylo poděkováním těm třem. Pak to poměrně rychle, ale nevím kdy, začalo být vzpomínkou na všechny kluky, co zemřeli na Huascaránu. A postupem času, jak jsem sám lezecky rostl a jak mi v horách umírali kamarádi, s nimiž jsem se jako farář loučil, se akce proměnila ve vzpomínku za všechny horolezce vůbec. Tuším, že za to mohl Pavel „Stříbrňák" Stříbrný, který mi snad v roce 1989, to už bylo myslím pod puklým sluncem, říkal: „Pastore, pojďme to udělat za všechny, nejen za ty naše."

I já sám, jak jsem lidsky a teologicky rostl, jsem se dopracovával k tomu, že to má i další dosah než jen mé osobní sobecké „díky". Byť pro mě bylo podstatný, že cítím pocit vděčnosti, dluhu vůči těm lidem. A ten se nevyrovnal tím, že to bylo desetkrát, patnáctkrát. Ten trvá. Toť můj hlavní motiv. A také vám řeknu, že párkrát jsem se hádal s Pánembohem, když jsem na teologické fakultě hledal svou víru, proč neštěstí dopustil.

Mnohokrát mi to vrtalo hlavou, ale přišel jsem jen na to, že přírodní zákony fungují. Zákonodárce je nějakým způsobem definoval a já nerozumím ani té definici, natož samotnému zákonodárci. Ale že mu nerozumím, neznamená, že nefungují. A mnohokrát jsem si vybavil Ajška Černíka, který mi vysvětloval, že když se pohne zemská kra o centimetr, tak tady spadnou mrakodrapy. Otřesou se hory. A co lidi zmůžeme proti velkým horám?

Ne. Jde o věci, které jsou v rámci lidské svobody. Já člověk se můžu rozhodnout. Já člověk jsem se rozhodl, že chci jet na Aljašku, kam mě komunisti nepustili (cílem výpravy byla původně Aljaška, pozn. red.). Já člověk jsem se proto rozhodl, že pojedu tam, kam můžu, protože chci lízt. Protože lezení je nádherný. Vylézt s dobrým spolulezcem kopec je neskutečný pocit, ohromný zážitek.

Já člověk jsem se rozhodl, že to chci zažít a já člověk jsem se rozhodl, že proto pojedu do Peru, když mám tu možnost. Já člověk jsem se neptal Pánaboha, jestli je to v souladu s přírodními zákony a zda kry nejsou těsně před srážkou. Což byl děj, který probíhal v souladu s přírodními zákony tisíce let předtím, nežli jsem se narodil. Nejde tak o špatnou chvíli na špatném místě. Ano, měl jsem smůlu, ale tu jsem si zavinil sám, protože jsem to chtěl zažít bez ohledu na tamní děje. Přečtu vám úvod jedné kapitoly z knížečky překladů, kterých jsem k 50. výročí udělal 50 výtisků a které pak rozdám svým kamarádům.

„Kapitolu si dovoluji věnovat deseti tisícům pro mě bezejmenných lidí, kteří měli jméno a své blízké a každý z nich byl pánem svého života."