SERIÁL SPORT.CZ: Do Peru ho v nemocnici nepustili. Že jsem se podruhé narodil? Tak to neberu, vzpomíná horolezec Chládek

Zatímco touha vystoupat na osmitisícovky v Himalájích mnohým horolezcům život vzala, Annapurna ho Leoši Chládkovi z Liberce s trochou nadsázky zachránila. Do And ho totiž lákali také. Ale popořádku.

„V Liberci tehdy byly tři skupiny horolezců. Když se v roce 1968 během Pražského jara uvolnily poměry, všichni se najednou chtěli dostat do nějakých hor v zahraniční, protože předtím to nebylo možné. A jedné z těch expedic na Annapurnu v roce 1969 jsem se zúčastnil," připomíná Leoš Chládek vůbec první československou horolezeckou výpravu do nejvyššího pohoří planety.

„Jelikož jsem tam celkem dobře snášel výšku a oni měli při přípravě personální problémy, neboť s nimi nejel jako lékař Vojtěch Hulínský, oslovili mě," vysvětlil, jak dostal nabídku účastnit se jihoamerického dobrodružství.

Cílem skupiny horolezců kolem Bohumila „Bogana" Nejedla byla původně Aljaška ve Spojených státech, ovšem okupace Československa armádami Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem a následná normalizace původní plány i přípravy rozcupovala. Soudruzi ji znemožnili.

„Ameriku jim zatrhli. Ale na podzim 1969 se v Praze konal kongres Mezinárodní horolezecké federace UIAA, kde šli do holportu s peruánskými horolezci a ti jim pak nabídli, ať jedou do Peru. O Andách původně ani neuvažovali," poznamenává Chládek.

Vraťme se však k návrhu horolezců, ať jede s nimi on. „Říkal jsem jim, že klidně poletím, ale musí mi zařídit povolení u ředitele nemocnice. Ve špitále mě totiž uvolnili na tři měsíce na podzim a teď bych na jaře zase na tři měsíce zmizel... Ředitel jim tehdy řekl, že takových bláznů pracuje v nemocnici víc, kteří by chtěli jet. A dal jim tipy na jiné," přibližuje 50 let staré události Chládek, který se narodil ve stejném roce jako Václav Havel.

Jedním z navrhovaných byl i doktor Ulvr, gynekolog. „Místo sebe však doporučil svého bratra Svatopluka, který pracoval v Jičíně jako chirurg s tím, že chirurg by byl prospěšnější než gynekolog," popisuje Chládek, jak se posledním členem výpravy stal MUDr. Svatopluk Ulvr a nímž se pak při přípravách podělil o cenné zkušenosti získané z podzimní expedice na Annapurnu IV.

„Předtím jsme se neznali, ovšem když na jejich nabídku kývnul, obrátil se na mě a seznámili jsme se. Z našich doktorů totiž dosud v takových výškách nikdy předtím nikdo nebyl, takže tady nikdo neměl velké zkušenosti s výškovou nemocí, s aklimatizací ve velehorách, s omrzlinami a podobně. Doporučil jsem mu i nějaké na léky, které jsme měli s sebou my," nastiňuje Chládek svůj podíl na přípravách.

Kdyby tehdy záleželo jen na něm, letěl by? „Je pravda, že bych si to asi ujít nenechal. Ovšem na druhou stranu mě to ani nějak zvlášť nemrzelo. K jejich nabídce jsem se totiž stavěl docela pasivně, protože po těch třech měsících v Asii jsme byli všichni docela vyždímaní, vyhublí. Útrapy tam byly poměrně značné," vykládá Chládek. Však se se svými parťáky do Nepálu kodrcal nákladním autem S5T.

„Což byla taková lepší „V3S". Zkrátka cesta nám dala docela zabrat. A k tomu musíte pochopitelně připočíst i náročný pobyt v horách," doplňuje.

Tady se nabízí trochu patetická otázka, ale logická otázka. Vnímá zatrhnutí cesty po 50 letech jako druhé narození? „Upřímně to tak neberu. Ale měl jsem dobrého kamaráda, už zemřel. Jmenoval se Jirka Bolech a ten tam s nimi měl letět. Připravoval se na to dva roky. Jenže snad dva dny před odletem mu policajti řekli, že je nežádoucí, aby vyjel. A sebrali mu pas. Dokonce mám pohled, takovou „čumkartu", kterou napsali ještě tady, aby ušetřili, ale odeslat ji chtěli až z Peru. Myslím, že je to nějaká fotka Viléma Heckela z Kavkazu. A na ní jsou všichni členové podepsaní. Včetně Jirky," ukazuje Chládek pohlednici, na níž najdete podpis Jiřího Bolecha v levé části na druhém místě shora.

„O něm jde opravdu říct, že se podruhé narodil. Dokonce to tak stoprocentně i sám bral. Kolikrát jsme se pak spolu o tom i bavili," prozrazuje Chládek.

V neděli 31. května v 15:23 místního času Peru postihlo nejničivější zemětřesení v jeho historii o síle 7,9 Richterovy stupnice. Část mohutné laviny zavalila i základní tábor československé výpravy. Nikdo nepřežil. Stále jde o největší přírodní katastrofu v Latinské Americe. Celkový počet obětí se odhaduje na téměř 70 tisíc.

Leoš Chládek si první červnové dny po neštěstí i dnes vybavuje velmi dobře. „Tehdy tím totiž žil celý Liberec. A k tomu vám prozradím i jednu perličku. Jeden z prvních očitých svědků na místě neštěstí byl nějaký ruský horolezec. Udělal tam pak ze šutrů na památku vůbec první mohylu. Ale na památník umístil bustu Lenina," odhaluje Chládek jeden z paradoxů. Nebýt totiž sovětské okupace, výprava by místo v Bílých Kordillerách lezla na Aljašce...

„Ten Rus potom přijel i do Liberce a v místní Sokolovně nám ukazoval diáky z místa neštěstí. Pamatuji si, že se k němu tehdy všichni chovali docela rezervovaně, protože přeci jen to bylo poměrně brzy po okupaci," říká Chládek.

Celou výpravu od počátku provázely komplikace. Nejprve zatrhnutý původní cíl Mount McKinley na Aljašce. Zpoždění nákladního parníku Hornbelt. Ten vezl výbavu z Hamburku. Jenže když bedny s věcmi dorazily, z velké části byly vykradené. Celou partou pak zacloumala smrt nejlepšího lezce ve výpravě Ivana Bortela, který 18. května v chodeckém terénu uklouzl tak nešťastně, že spadl z třicetimetrové výšky. Zemřel na místě. Otřesená expedice pak zvolila náhradní cíl, šestitisícovku Pisco a s 6768 metry nad mořem nejvyšší horu Peru Huascarán...

Byl to osud? „Nevidím to tak, protože Andy jsou seizmicky strašně neklidné. Zemětřesení tam jsou každoročně. Je však pravdou, že byla vzácnost, že se tam zrovna takhle veliké zemětřesení objevilo zrovna v tuhle dobu. Od té doby v Peru tak velké nebylo," uzavírá Chládek. Před pěti lety se byl v Peru na místě neštěstí se svou rodinou podívat. Stále žije v Liberci a v prosinci oslaví 84. narozeniny.

Příští týden rozhovor s vdovou po Zdeňkovi Novotném Evou Novotnou