Článek
Poznali se spolu v Praze na vysoké škole, věnovali se chemii. Eva Posejpalová byla v páťáku, Zdeněk Novotný již byl na fakultě odborným asistentem. Zamilovali se do sebe a vzali. Oba žili sportem, ona byla dokonce v české horolezecké reprezentaci. Pochopitelně tak spolu hodně času trávili ve skalách. Nejen v tuzemsku, vyjeli třeba i na Kavkaz. Narodila se jim dcerka Lenka a mladší syn Jan. Naposledy se spolu viděli na jaře 1970, kdy „Bamba" odletěl s dalšími čtrnácti horolezci do Peru.
Pamatujete si, kdy se váš manžel k expedici přidal?
Od úplného začátku tam nebyl. Výpravu organizovali liberečtí horolezci. Jelikož přípravy byly docela náročné, přizvali mého muže, aby jim pomohl. U nás díky svému diplomatickému vystupování byl schopen zařídit mnoho organizačních záležitostí okolo expedice, v horách pomáhal s dalšími členy vynášet věci do základních táborů. Dělali na tom docela dost dlouho. V Liberci měli sklad materiálu v jednom pronajatém bunkru a tam to dávali dohromady. Původně však měli jet na Aljašku, jenže tu jim soudruzi nepovolili.
Eva Novotná zavzpomínala na chalupě v malebném Pekle v Jizerských horách, jak před padesáti lety zemřel při zemětřesení v Peru její manžel - horolezec Zdeněk „Bamba“ Novotný.
Byli zklamaní, že původní cíl nevyšel?
Úplně nešťastní z toho nebyli, za Peru byli nakonec rádi. Když jim zamítli Aljašku, nabídl jim tuhle možnost peruánský horolezecký svaz. Huascarán je krásná vysoká hora. Ale jejich hlavním cílem byl prvovýstup na vrchol Huandoye ještě neslezenou stěnou. Mám dojem, že ještě dlouho ji pak nikdo nevylezl. Jenže prvovýstup měl dělat Ivan Bortel, jeden z nejlepších lezců, který tam nešťastnou náhodou uklouzl tak nešikovně, že spadl asi z dvaceti metrů a zabil se. V té době ještě platilo, že když se stalo na expedici nějaké neštěstí, tak se dál nepokračovalo. Bohužel, bohužel...
Výprava ale redukovala své cíle, plánovala vystoupit alespoň na Pisco a Huascarán, nejvyšší horu Peru.
Pisco vzali jako aklimatizační tůru, na Huascarán chtěli vystoupat lehkou cestou. V ten den už měli všichni sbaleno, srotili se v základním táboře a čekali na nákladní auto, které je mělo odvézt na druhou stranu Huascaránu. Jenže došlo k zemětřesení. Z hory se zřítily kusy ledu a skal a spadlo to dolů akorát na ně. Bylo to v půl čtvrté odpoledne, 31. května.
Jak si pamatujete okamžik, kdy jste se o neštěstí dozvěděla?
To byla hrůza. To víte, že jste tomu nechtěli ani věřit. Ono se zpočátku ani pořádně nevědělo, co se stalo. Přicházely různé zprávy. Podle některých se měli dokonce zachránit v nějaké jeskyni. Jenže to pak všechno padlo. Nejméně týden jsme žili v napětí, co se asi stalo, jestli to přežili nebo nepřežili... To byly ošklivé časy. Docela dlouhou dobu potom to nebylo moc pěkný. Člověku nebylo dobře.
Navíc jste zůstala sama s malými dětmi.
Všechny holky měly malý děti... Naštěstí jsem měla mezi horolezci nějaké kamarády a jezdili jsme i s dětmi na skály. To člověku pomáhalo.
Eva Novotná zavzpomínala na chalupě v malebném Pekle v Jizerských horách, jak před padesáti lety zemřel při zemětřesení v Peru její manžel - horolezec Zdeněk „Bamba“ Novotný.
Je těžké na to vzpomínat i po 50 letech?
Těžké už ne. Vzpomínáte. Mám tady krásnou manželovu fotku z Jizerek, kterou jsem si nechala zvětšit a koukám na ni z postele. Už to není tak, že by člověk nemohl vzpomínat. Je to 50 roků, děti jsou velké. Dcera s vnučkou chtěla do Peru k 50. výročí jet, ale kvůli koronaviru to padlo.
Působí to na mě zvláštně osudově, jako by to bylo stále zakleté i po 50 letech kvůli pandemii. Jak to působí na vás?
Spíše si říkám, že se jim tam třeba mělo něco stát a tohle tomu zabránilo... Člověk má pořád strach. Ale zároveň mě to i mrzí, že tam nepojedou. Letos to už nevyjde a za rok to bude 51 let, což už není ono... Oni se však se mnou o tom moc nebaví, protože vědí, že se mi to moc nelíbí. Já tam byla už třikrát, a to mně bohatě stačí. Poprvé v roce 1972, podruhé 1994 a pak v roce 2010 s kamarádkou.
Vzpomenete na první návštěvu?
Moc dobré to nebylo. Za prvé to bylo ještě moc brzy po neštěstí a měly jsme všechny strach, abychom se vůbec vrátily domů, kde jsme každá měla děti. Byly jsme pak rády, že jsme už doma. A za druhé to bylo ještě hodně, hodně syrové.
Eva Novotná na chalupě v malebném Pekle v Jizerských horách.
Povídejte.
Ještě než se dostanete do toho tábora, jsou tam dvě jezera. A mezi nimi byla taková malá spojnicová říčka, kterou jsme museli přejít. Kluci to šli asi trochu jinak, po tom zemětřesení se krajina změnila. Na místo základního tábora jsme se dostávali přes ohromné balvany, třeba tří čtyř metrové. Bylo to docela pracné. Takové se povalovaly i v táboře. Byl tam i provizorní hrobeček. Jak se všichni snažili zachránit útěkem, Láďa Mejsnar se stihl dostat na kraj laviny. Jeho tělo to nezavalilo a díky tomu ho pak našli a na místě pochovali. My jsme tehdy přivezli pamětní desky, které se zabudovaly do památníku. A tam jsme našli pod sutí i pár věcí.
Co?
Našla jsem kousek manželova spacáku. Poznala jsem ho podle látky, to byly ještě spacáky šité doma. A pak tam byl kousek podkolenky z ovčí vlny, kterou jsem mu před cestou pletla, a část zmačkaného ešusu. Bylo toho velmi málo.
Máte zbytky schované?
Mám je někde na půdě. A vidíte, mám to v nějaké truhle, ani nevím v jaké. Že by se k tomu člověk vracel? To zase ne! To je stejné jako s dopisy, kterých jsme si napsali poměrně dost. Taky je mám někde schované, ale nečtu si v nich. Vím, že byly hezké. Měli dobrou partu, ale stejskalo se mu. Těšil se domů na děti.
Co druhá návštěva v roce 1994?
Ta byla organizovaná a z pozůstalých jsem tam byla sama. Podařilo se mi vylézt i na Pisco, které má skoro 5800 metrů. A naposledy jsem tam byla v roce 2010 s kamarádkou, když jsme se vydaly do jižní Ameriky. Peru původně nebylo naším cílem, ale pak jsme si uvědomily, že je vlastně relativně blízko a jely tam autobusem snad dva dny. Když jsme se pak vracely, udělaly jsme si v Chile malý výlet do pouště. Tam se s námi převrátil mikrobus.
Eva Novotná zavzpomínala na chalupě v malebném Pekle v Jizerských horách, jak před padesáti lety zemřel při zemětřesení v Peru její manžel - horolezec Zdeněk „Bamba“ Novotný.
Co se stalo?
Kamarádka říká, že na silnici se najednou udělala průrva. Jestli je to však pravda a viděla to dobře, potvrdit nemůžu. Ale asi druhý den na to bylo v Santiagu de Chile veliké zemětřesení, se kterým by se to dalo spojit. Půda se totiž mohla otřásat už pár hodin předtím. Každopádně mikrobus se převrátil a začal se kutálet. Kamarádka je od té doby na vozíku. Obě jsme měly přeražená záda, jí to bohužel vzalo i míchu. Měsíc jsme tam byly v nemocnici a pak další tři měsíce v Liberci, kam bylo docela náročné a nákladné se dostat. Naštěstí náklady pokrylo pojištění.
Před touto nehodou jste se pravidelně účastnila Jizerské 50, která se poprvé v roce 1971 běžela jako Memoriál Expedice Peru 1970.
Ano, poprvé jsem běžela hned v roce 1971. Ani nevím, kolikátá jsem tehdy doběhla.
Pátá.
No vidíte. Pak jsem ji i vyhrála (1974,1975 a 1979). Ale holky ze začátku neběhaly padesát kilometrů, jen dvacet pět. Závod na padesát kilometrů jsme začaly běhat až někde na začátku devadesátých let (1991). Účastnila jsem se v podstatě každý rok, jen když to bylo odvolané kvůli sněhu a asi dvakrát jsem měla angínu. Teď už mám tři roky reoperované koleno a od té doby mi to na lyžích nejde.
Dovolte ještě otázku na závěr, jak často si říkáte, co by teď bylo, kdyby...? Třeba kdyby nejeli do Peru a mohli jet podle původního plánu na Aljašku.
To si člověk může samozřejmě říkat každou chvilku. Jak by to tady teď bylo pěkný, kdybych na chalupě nebyla sama...
| Vzpomínka dcery Zdeňka a Evy Novotných Lenky Spěváčkové, rozené Novotné, v době zemětřesení v Peru jí bylo čtyři a půl roku |
|---|
| „Vzpomínám si, jak mi maminka říkala, že bylo zemětřesení a že se ještě neví, zda tatínek přežil. Když v novinách psali, že se patrně zachránili stranou v nějaké jeskyni a lavina je minula, všichni jsme měli naději. Pamatuji si, že jako dítě mě ta naděje velmi hřála. Po třech dnech jsme se opět z novinových článků dozvěděli, že se nezachránili a že je jisté, že všichni pod lavinou zahynuli. Přesně si vzpomínám na ten okamžik, když mi maminka zprávu sdělila. Šli jsme na zahradu, sedli si na lavičku a celkem podrobně mi vyprávěla, jak se to stalo. Na můj dotaz, jestli se táta tedy už nikdy nevrátí, mi říkala, že nikdy. Hodně jsem plakala. Když mě maminka těšila, říkala jsem, že chci být sama. Plakala jsem hodně dlouho, nedokážu odhadnout jak dlouho. Dobře si vzpomínám, že jsem si na krku přetrhla zlatý řetízek, který mi spadl do trávy. Společně jsme ho našly a nechaly pak spravit. Když jsem se vyplakala, říkala jsem si, co teď bude pro mě jiné? Vím, že jsem si s úlevou řekla, že ještě mám maminku a taky babičku s dědou, kteří s námi bydleli. A samozřejmě malého bráchu, ale jemu byl rok. Cítila jsem potřeba bezpečí a blízkosti někoho dospělého. Tatínka si pamatuji jako radostného, hodně pozitivního člověka, se kterým bylo všude dobře. Ze svého dětského pohledu jsem se s tím vyrovnala lépe než dospělí, kteří si uvědomovali, co všechno s tím souvisí a možná i existenční starosti s tím spojené. V podstatě celé mé dětství jsem se je pak snažila utěšovat. První roky byly těžké, protože prarodiče i maminka byli přirozeně hodně smutní. Také ne všichni přátelé dokázali ztrátu unést. Někdo třeba nevěděl, jak se k pozůstalým chovat. Zůstali jen ti opravdoví přátelé, kterých bylo naštěstí hodně a posléze nás navštěvovalo hodně lidí. Silně jsem si pak uvědomovala, jaká to pro maminku a vůbec pro všechny ženy, které přišly o své muže a zůstaly samy, byla bolest a ztráta, když mi bylo 33 let a byla jsem tedy v jejich věku a sama měla tři děti." |
Příští týden Jizerská 50
