SERIÁL SPORT.CZ: Pod Huascaránem si uvědomíte lidskou malost, říká český horolezec Jaroš

Nejvyšší peruánský vrchol v jeho dalších plánech figuroval z jasného důvodu. Právě pod ní posledního května 1970 zavalila základní tábor československé horolezecké expedice mohutná lavina z kamení a ledu, která se z hory utrhla po mohutném zemětřesení. Z patnáctičlenné výpravy se domů již nikdo nepodíval. Sport.cz připravil k 50. výročí největší tragédie v dějinách československého horolezectví a první expedici vůbec, ze které se nikdo nevrátil, sedmidílný seriál.

Když jsme se dostali na vrchol, cítil jsem obrovskou radost, kterou pochopitelně umocňovala spojitost s naší expedicí v roce 1970. Cítil jsem velkou pokoru, protože jim se to tehdy nepovedlo... De facto moje pocity předurčila už situace před Sametovou revolucí. Tedy doba komunismu, kdy člověk nemohl nikam vycestovat a světové hory a lokality znal v našem případě většinou jen z knih. A v nich v českém éteru historie Expedice Peru 1970 rezonovala samozřejmě výrazně. Jako kluk jsem si v těch knihách často listoval. Takže to byl i jeden z důvodů, proč jsem chtěl po Everestu vylézt na Huascarán a měl ho jako jasný cíl.

Takže jinými slovy, nebýt tragédie v roce 1970, po Everestu byste si vybral jiný vrchol?

Asi by to tak bylo. Určitě. Huascarán by pro nás jako čtvrtá nejvyšší hora jižní Ameriky nebyla ničím významná. Jsou to samozřejmě krásný hory, jsou dvě, severní a jižní vrchol. Jenže takových vysokých a exotických hor jsou mraky. Takže opravdu nebýt toho, co se tam ve spojitosti s českým horolezectvím stalo, velice pravděpodobně by se Huascarán v roce 1999 nekonal. Bylo to zajímavý a krásný, však šlo o mou první cestu do jižní Ameriky. A pochopitelně jsme byli u pomníku horolezců. Všechna jejich jména jsem znal v souvislosti s lezením na písku, tedy pískovcových skalách.

Ano. Expedici se sice říkalo československá, ale všichni byli Češi. A víceméně všichni to byli pískaři. (Pískovcové lezení je specifické způsobem jištění založeném na zakládání převážně vlastních jistících pomůcek, pozn. red.) Když jsem začal v roce 1982 s lezením, celá 80. léta jsem jezdil na písky do Skaláku, na Prachov, do Adršpachu a prošel si érou pískovcového skalního lezení, které je v rámci skalního lezení specifický. A spousta cest, které jsem vylezl, vytvořil právě někdo z členů expedice a nese jeho jméno. Hodně mě ovlivnil také fotograf výpravy Vilém Heckel.

Jeho snímky mě inspirovaly, knihy s jeho fotkami jsem si prohlížel ještě jako děcko. Dosud je doma mám. To byl také jeden z velkých impulsů. V žádném případě se s ním však nechci srovnávat, protože on byl profesionál, já fotograf amatér. Stejně jako nouze naučila Dalibora housti, mě naučila fotografovat. Myslím nouzi z toho pohledu, že jako horolezci máme de facto jen jeden vrchol za rok, když beru expedice. Ostatní je příprava na ně. A kdyby člověk nefotil, nefilmoval, nedělal reportáže, přednášky, výstavy a podobně, tak by o nás vlastně nikdo ani nevěděl.

V této oblasti jsem se mezi lety 1999 a 2014 pohyboval celkem čtyřikrát. Vylezl jsem na něj v roce 1999. Poté to zkoušel ještě třikrát, ale už jsem se na vrchol nikdy nedostal. Můžu podle svých zkušeností potvrdit, že v jižní Americe ledovce opravdu tají a je to znát. Považuji to však za normální proces, možná se teď jen malinko zvětšilo. Ovšem zeměkoule má různé periody a my jsme teď prostě jen ve fázi oteplení a ledovce jdou prostě do prčic. Jenže za 200 či 2000 let můžou teploty zase klesat a my se můžeme stavět na hlavu... Každopádně oteplení tam je a ta hora se díky tomu strašně mění.

Takže kvůli oteplení je dnes ještě nebezpečnější?

Nebezpečná je, jde tam hlavně o nástupy. Jsou zde obrovský ledovcový trhliny a padající seraky. Není to jednoduchý a především objektivně nebezpečný. Což jsou věci, který nemá člověk pod vlastní kontrolou. Asi bych neměl chuť v těchto podmínkách pokoušet se o vrchol znovu. Ona je to monumentální hora, pod kterou si člověk uvědomí lidskou malost a nicotnost na světě. Když stojíte v městečku Yungay, kde se horolezecká expedice pohybovala a které lavina zasypala a jen v něm tehdy zahynulo šestnáct tisíc lidí, a vidíte v dálce obrovský, veliký Huascarán, uvědomíte si, jak je příroda mocná, co dokáže a jak my jsme malí. Vezměte si, že vzdušnou čarou k vrcholu, odkud lavina spadla, to může být nějakých patnáct, možná třicet kilometrů! To je prostě něco neskutečného a člověka by nenapadlo ani ve snu, že je něco takového vůbec možné, že něco spadne v Jeseníkách a zasype to třeba Brno, když to přeženu.

Pak už ani ne. Samozřejmě jsem to znal z fotek a dokumentů a už tehdy mě to fascinovalo, ale když jsem to viděl v reálu, koukal jsem na to s otevřenou pusou. Z Yungay ta lavina pokračovala dalších dvacet kilometrů. Myslím, že její nejdelší dráha byla snad sedmdesát kilometrů... To je prostě něco neskutečného, byť už to pak byla asi jen směs vody a bláta.

Bohužel, byla to strašná smůla. Navíc oni původně mířili na Aljašku a kvůli komunistům nakonec změnili plány. Nedostali povolení do kapitalistické ciziny. Základní tábor chtěli původně postavit o něco dál, ale tam ho už měli Japonci, takže to nakonec postavili tady... Půl kilometru vedle by bylo všechno ok. Smůla je to určitě, někdo by tomu mohl říkat osud.

Člověka to samozřejmě napadá a místa táborů se snaží vybírat v uctivých vzdálenostech. Hodnotí se lavinová situace, odkud by mohla spadnout. V potaz se berou zkušenosti předešlých expedic. Když jsme třeba lezli na Annapurnu, na mou třináctou osmitisícovku v rámci Koruny Himaláje, původně se tábor stavěl o půl kilometru výš, než jsme ho měli my. A taky se tam stalo něco podobnýho, jednu noc se tam sesunula obrovská lavina a celý tábor zasypala. Když jsem tam pak byl, člověku to přišlo téměř nepochopitelný, poté co viděl ten reliéf. Byť je pravda, že když jsem pak terén viděl pod sebou z výšky osmi tisíc metrů, bylo vidět, že za tím zdánlivě bezpečným svahem byly další sedmitisícový hory, odkud mohla lavina spadnout a přehoupnout se přes to, co ze spodu z výšky čtyř tisíc metrů vypadalo bezpečně. Tábory prostě nejsou jednoduchý a vždy nemusí být bezpečný.