Strašný úlet! Jako kopnout ve fotbale penaltu za sebe, litoval kolapsu český reprezentant

„Být první pod čarou po takovém selhání, to je bolestivé," stýskal si třicetiletý český reprezentant, který výrazně vylepšil devatenáctou příčku z Londýna 2012, ale sžírala ho myšlenka, že mohl být lepší. Možná i na stupních vítězů. „Snil jsem o medaili. A nebyla nereálná," věděl.

Vážně nešlo o žádnou utopii. Tomeček totiž dlouhou dobu zvládal s noblesou kvalifikaci. Z prvních pětasedmdesáti ran minul jedinou. Pak přidal dalších třiačtyřicet přesných zásahů, než chyboval. Ale pořád měl jisté finále. Jenže předposlední kvalifikační rána byla nepřesná. „Je to jako když běžec přes překážky hodí totální držku, protože si zakopne o tkaničky. Nebo fotbalista kopne penaltu za sebe. No úplný úlet," lamentoval Tomeček.

Pořád byl však ve hře o finále, byť musel podstoupit dodatečný rozstřel. Pecheco z Peru vypadl, Hansen z Dánska nechyboval. Až sedmnáctá série a čtyřiatřicátý výstřel přinesl rozuzlení dramatu. Ovšem se špatným koncem pro českého borce.

„Byl jsem hezky rozstřílený a říkal si, že Dán udělá chybu. Pořád jsem se díval na rozhodčího, jestli už zvedá ruku, že soupeř minul. Jenže on pořád trefoval," popisoval drama Tomeček.

„Nikdy jsem tak dlouhý rozstřel nezažil. Už mi běželo hlavou, že snad budeme střílet, dokud nám nedojdou náboje," smál se Tomeček. Jeho předpověď se ale nenaplnila. Zdánlivě nekonečnou bitvu rozhodlo zaváhání českého reprezentanta. „Ani nemůžu říct, co mi běželo hlavou. To nejde publikovat. Když jindy člověk udělá chybu, jde relativně rychle dál. Ale tohle...," těžko hledal Tomeček slova pro minely, které jej vyřadily z bitvy o medaile. „V Paříži se vrátím silnější, abych medaili vybojoval," ujišťoval, že se snu o olympijské medaili vzdát nehodlá.