Nastupoval s Bicanem, Di Stéfanem a Kubalou. Slávista Hanke, jediný Čech, co hrál a získal titul s Barcelonou

Zmizel, jako po únorovém převratu zmizela z Československa spousta skvělých fotbalistů. Slávista Jiří Sobotka či třeba zlínský Josef "Pépi" Humpál. Jako Ladislav Dupal, Karel Michlovský, Antonín Tichý a celé  zástupy těch, co vytušili, kam se jejich země bude ubírat a co se v ní bude dít.

I Hanke to vycítil.

V květnových dnech v pětačtyřicátém stál na při pražském povstání na barikádě a na Letné se pokoušel marně bránit slávistický stadion, než ho příslušníci wehrmachtu zapálili. Po komunistickém puči však dospěl k tomu, že v takovém Československu žít nechce.

Sice až v padesátém roce, ale pořád včas, aby se pláchnout dalo, protože republiku ještě nesvírala koruna z ostnatých drátů a cesta přes hranice na Západ se najít dala.

Neměl s sebou nic, jen svůj fotbalový kumšt. Doma si jím získal fanoušky v Rakovníku, Olomouci, a nakonec i v pražské Slavii, která ho do svých služeb zlanařila ve čtyřiačtyřicátém roce, takže věřil, že si jím podmaní celý svět. V Čechách mu sice předhazovali, že se ztepilou postavou, jemnými rysy, vizáží prvního milovníka a vrozenou elegancí by se hodil spíše na filmová plátna než na hřiště, plejer to však byl náramný, to uznat museli.

Zvlášť ve Slavii, s níž v jednom mančaftu s Bicanem, Kopeckým a spol. získali v sedmačtyřicátém roce mistrovský titul. Hlavně si však cenili, že v záložní řadě mohl nastupovat vlevo, vpravo i uprostřed, hrát obránce, běhat po hřišti s nejlepší hvězdou soupeře a hlídat ji. Jako třeba Puskáse, když v devětačtyřicátém roce přijel do Prahy budoucí tým neporazitelných Maďarů a odvezl si ze Strahova ze zápasu s československou reprezentací pětibrankový výprask...

Fotbalový kumšt si sice Hanke za hranice vzal, jedna drobnost mu však na začátku anabáze světem scházela. Souhlas národní asociace potřebný k angažmá v novém klubu.

Byl na tom stejně, jako spousta fotbalových emigrantů z Maďarska, Slovenska, Ukrajiny, Srbska, Polska a ostatních východních zemí.

„Byl jsem svobodný, mohl jsem žít a dýchat, jak se mi zachtělo, zbavil jsem se hrozby, že ze mě udělají automat, jako z těch, co zůstali za železnou oponou, jen angažmá jsem nemohl sehnat. Nesměl jsem hrát soutěžní zápasy, takže mě žádný klub nemohl zaregistrovat a nabídnout mi smlouvu," líčil, když i v německém Sankt Pauli lítostivě pokrčili rameny. Ani němečtí předci Hankemu nepomohli, aby zůstal po odehrání několika přátelských utkání na předměstí Hamburku natrvalo...

To až bývalý kapitán Slavie Ferdinand Daučík a Ladislav Kubala ho z trýznivého bloudění vysvobodili. Emigranti jako on, protože první utekl ze Slovenska a jeho švagr Kubala z Maďarska, ale v Itálii na tom byli stejně jako Hanke. I jim scházel souhlas národních federací, aby mohli v kariéře pokračovat.

I proto po marných pokusech sehnat angažmá v Itálii založili jedenáctku hrající pod patronací IRO, což byla Mezinárodní organizace pro uprchlíky, aby jako FBC Hungaria mohli kočovat světem a hrát alespoň přátelská utkání. V Itálii, Španělsku i třeba při zaoceánském turné v Kolumbii. A Hankeho do svého týmu samo sebou rádi přibrali.

I za oceán s nimi jel, s Kubalou si v Santa Fé poprvé zahrál v jednom mužstvu, do Evropy se však už s ostatními nevrátil. Ani on, ani jeho sedm maďarských spoluhráčů. V Kolumbii totiž prožívala svou zlatou éru teprve před pár lety zrozená profesionální liga, která na lukrativní smlouvy a hromady peněz vábila nejlepší fotbalisty z Brazílie, Argentiny, ale i Uruguaye nebo Anglie.

Mezinárodní společenství FC Hungaria s hráči bez angažmá by proto tamní kluby rozebraly okamžitě. Problém to nebyl, neboť Kolumbie  členem FIFA nebyla, takže její předpisy a nařízení  nerespektovala a FIFA pro změnu neuznávala kolumbijskou ligu.

I proto se Hanke dočkal vytouženého angažmá a profesionální smlouvy. Nejdřív v klubu Deportivo Samarios, po roce v milionářském klubu Deportivo Los Millonarios, jehož dres oblékal společně s legendárním Alfredem Di Stéfanem.

„Dokud se hrálo, bylo to krásné, jenže od listopadu do února šel fotbal v Kolumbii stranou. Lidé měli jinou zábavu... Festivaly, karnevaly, všelijaké slavnosti a neustálé svátky. Nic pro mě, takže jsem se rozhodl pro návrat do Evropy. Ve francouzském Lens jsem nepochodil, i když tam trénoval zlínský Ludvík Dupal, emigrant jako já... Fero Daučík mi ale pomohl i podruhé. Když přijel s Barcelonou do Paříže k finálovém zápasu Latinského poháru proti Nice, obrátil jsem se na něho a on mi za pomoci manažera Josepa Samitera dojednal přestup do jejich klubu. Zase jsem se setkal s Kubalou, proti kterému jsem hrál pětkrát v Československu, když on nastupoval za ŠK Bratislava a já za Slavii, opět jsme spolu hráli v jednom mužstvu, jako když jsme kočovali Evropou a světem jako FC Hungaria," líčil Jorge Hanke, jak se v roce 1952 jeho působení v Barceloně zrodilo.

Prvního a jediného Čecha, který v katalánském klubu hrál nejdřív pod přezdívkou Fernandéz a pak během čtyřletého angažmá jako Jorge Hanke, kterému dali fanoušci Blaugranas přezdívku Hiron. Už ovšem nikoli jako záložník, ale jako ofenzivně laděný obránce s brilantní technikou a útočnými výpady, jimiž předběhl dobu. Však i proto v 57 ligových zápasech nastřílel pět gólů, jimiž pomohl Barceloně k zisku mistrovského titulu, třem stříbrným příčkám v lize za Realem a dvěma vítězstvím v Poháru Generalissima, což byl předchůdce Španělského poháru známého dnes jako Copa del Rey.

I proto na něho Barcelona nezapomněla a v klubovém muzeu stále připomíná, že Jiří nebo také George, ale pro Španěly Jorge Hanke její dres oblékal.

„V kronikách Barcelony je sice spousta českých hráčů, kteří proti ní hráli proti jako soupeři, jen mé jméno ovšem patří do galerie fotbalistů Blaugranas. Klubem mého srdce i přesto zůstala napořád pražská Slavia," svěřoval se Jiří Hanke v posledním interview už jako jednaosmdesátiletý starý pán, který se po následných hráčských a trenérských štacích ve Španělsku, Švýcarsku, Nizozemsku a Francii usadil v Lausanne, kde rok na to zemřel.