Camp Nou na vlastní kůži: Lepší hořká vzpomínka než žádná, vypravuje vyloučený Hašek

Naprosto přesně. I s detaily. Přestože jsem ho nikdy až na pár segmentů ze záznamu neviděl. Nejde zrovna o zápas, který bych vyhledával. Ale většinou, když hraje s Barcelonou český klub, dostanu pozvánku do televize. Záznam mého druhého žlutého faulu se pravidelně opakuje, takže ten znám dokonale.

V základní skupině jsme nastříleli největší počet branek hned po Barceloně a Realu Madrid. Nechali jsme za sebou Bordeux, Spartak Moskva a Tilburg. Ani jednou jsme neprohráli. Takže střet s Barcelonou představoval relativně zajímavou konfrontaci giganta s takovou štičkou tehdejšího ročníku Ligy mistrů, protože když se mužstvo považované na fotbalové mapě za východní Evropu dostalo do další fáze, a ještě střílelo tolik branek, byla to vzácnost. O to větší byl ten náraz.

Ani náhodou. Šlo o éru, kdy Sparta hrála Ligu mistrů opakovaně. Byli jsme zvyklí na velké týmy. Na prdel jsme si z Barcelony nesedali. Znali jsme jména protihráčů a doufali, že budeme stačit a obstojíme sportovně. A pochopitelně panoval i určitý respekt. Ale hlavně z velikosti klubu a jeho historie. Zejména na jejich stadionu. Já v devatenácti hrál krajský přebor v Pardubicích, o rok později druhou ligu. A najednou jsem jel do Barcelony...

Je to gigantická aréna. Když jsme přijeli na trénink, tak jsme s několika spoluhráči vyšli na nejvyšší patro tribun. Byl jsem úplně v šoku. Viděl jsem jen mravenečky. Přečíst jméno hráče na dresu není možné. Pokud ho neznáte podle pohybu, netušíte, kdo je u balonu. Bylo to na hraně únosnosti a jako fanda s permanentkou do těchto míst bych si bral dalekohled. Atmosféra nebyla úplně bouřlivá. Určitě jsou stadiony, kde se fandí více. Fanoušci Barcelony jsou zvyklí, že jejich tým soupeře přehrává. Takže když byly šance, hučelo to vzrušením. Ale peklo na tribunách určitě nebylo.

Barcelonu má každý spojený s trenérskou érou Guardioly. Ale i tehdy, kdy ji vedl Van Gaal měla top hráče. Frank de Boer, Luis Enrique, Guardiola, Cocu, Figo, Rivaldo, Kluivert. Vážně skvělý tým. Kombinovali v rychlosti. Dvacet minut jsme běhali bez míče. Tehdy ještě nebyly striktně dané parametry hřiště, platily jen minimální a maximální rozměry. Hrací plocha byla extrémně široká. Pro nás šlo o poslední zápas podzimu. Už jsme toho měli plné zuby. A neměli jsme šanci dostat se na balon. Když jsme ho získali, okamžitě následovala ztráta. Ale přežili jsme úvodní nápor, hra se relativně vyrovnala a nebezpečí ze strany domácích nebylo tak extrémní. Až do mého vyloučení.

První žlutá přišla za zbytečný faul ve středu pole. A druhá za zákrok na polovině hřiště. Cocu měl pokrytý míč a já v naivní představě, jak mu ho vypíchnu, přijel skluzem zezadu. Naprosto primitivní chyba. Když jsem nyní trenér a mám jasnou představu, jak mají hráči bránit, tak musím říct, že z mojí strany šlo o zákrok naprosto hloupý, stupidní a nesmyslný.

V Barceloně se šlape do šatny hostů hodně dlouhou dobu. Nejdříve se jde tunelem ke hřišti, pak strašně dlouhou chodbou kolem kapličky. Než jsem došel do šatny, dal nám Kluivert gól. A než jsem si zul kopačky, dostali jsme od Enriqueho druhý. Kluci přišli sedm minut po mně a bylo po utkání. Bylo mi jasné, že budu označen za viníka prohry. Je to hodně hořká vzpomínka. Ale miliony kluků hrají fotbal a dali by cokoliv, aby takový zápas řešili. Takže si říkám, lepší hořká vzpomínka než žádná.

Začaly pro mě hodně těžké časy. Kdybychom hráli kompletní, mohli jsme prohrát o gól nebo dva. Mohli jsme i remizovat, kdo ví... Ale pětibrankovým přídělem dostalo ego trenéra i majitele řádně pokouřit. Byla to facka zleva, zprava a hák na cestu. A já byl přesně definovatelný viník, protože v deseti se na Barceloně hrát nedalo. Hloupá červená rovná se hloupý hráč a bylo to vyřešené. Tohle se mi honilo hlavou už když jsem se převlékal.

Ne. Ale dlouho budovaná pozice byla po jedné kartě v tahu. Přibližně rok jsme se ze zápasu na Barceloně vzpamatovával a získával zpět ztracenou pozici. Sparta totiž začala na mé místo hledat jiné řešení. Já se navíc zranil, přišel jsem o mistrovství Evropy, o možnost přestoupit do TeBe Berlín... Můj nástupce ve Spartě se ale hledal tak dlouho, až jsem se vrátil. A už nikdy v životě jsem nedostal kartu za stejný faul.

Do mojí červené karty v Barceloně s námi nikdo na defenzivní činnosti při bránění jeden na jednoho nepracoval. Dostal jsem dvě žluté za způsob, který jsem běžně předváděl. Měl jsem renomované trenéry, ale nikdo nikdy neřekl, že mám bránit jinak. A já sám si říkal, jak je super, že jsem agresivní. Přitom jsem tehdy byl z dvaatřiceti týmů v základních skupinách nejvíce faulujícím hráčem.

Musím uznat, že jsem nedělal svoji práci dobře. Ale poučil jsem se. A hodně mi pomohl trenér Hřebík. Naučil mě, jak mám správně bránit. A následně jsem opakovaně obstál v podobně náročných zápasech s Bayernem, Realem či Arsenalem. Jsem důkaz, že i ve třiceti letech může člověk změnit způsob hry. O jak dramatickou proměnu se jednalo dokazuje fakt, že jsem o rok a půl později během třiceti zápasů za Spartu v lize i Lize mistrů a v duelech národního týmu nedostal jedinou žlutou kartu.

Když mi trenér Hřebík vše názorně ukázal na videu, přestal jsem hrabat rukama i nohama kam nemám, nedohrával jsem nesmyslné situace a najednou věci fungovaly. Směrem k trénování představovalo vyloučení v Barceloně zkušenost k nezaplacení.