Camp Nou na vlastní kůži: Porazil Barcelonu, přesto mu Zachar jako sabotérovi napařil pokutu

„Porazili jsme Barcelonu a já má být bez prémií? Zato, že jsem dal na Camp Nou jediný gól, díky kterému jsme vyhráli?" pomyslel si slovenský kanonýr ve službách Sparty, že trenérovi už dočista přeskočilo.

„Přece mi nemůže trestat za to, že jsem vstřelil Urrutimu v odvetě branku, kterou jsme srovnali manko z prvního zápasu v Praze? Vždyť Barcelona se od té chvíle třásla, abychom nepřidali druhou a nevyřadili ji stejně, jako dva roky předtím madridský Real. A co scházelo? Kolik šancí jsme k tomu měli? Pokluda, Procházka, já také," promítal si před čtyřiatřiceti lety Stanislav Griga spoustu příležitostí, které si jeho Sparta v odvetném duelu prvního kola tehdejšího Poháru mistrů evropských zemí proti katalánskému soupeři připravila a spalovala jednu za druhou. Stejně, jako když hrála Slavia před dvěma týdny s Katalánci v Edenu...

Však se tehdy Barcelona strachovala. Devadesát tisíc diváků v ochozech chrámu Camp Nou lapalo po dechu. Věděli, čeho je Sparta schopná. Vždyť před říjnovou odvetou mockrát slyšeli a četli, že jejich mužstvu nemusí výhra 2:1 z Prahy k postupu stačit a že klidně může dopadnout jako největší rival a konkurent Real Madrid dva roky před tím v Poháru UEFA.

Po rychlém gólu, který dal Griga už po devíti minutách, obavy ještě víc zesílily.

„A po tomhle všem přišel Zachar, že budu bez prémií, a ještě mi dá pokutu. Mně a Zdeňkovi Procházkovi. Hlava mi to nebrala. Ostatním také ne. Vždyť já byl jediným střelcem utkání a po mé trefě se hrálo o postup do poslední vteřiny," ozývala se v Grigovi obrovská křivda tehdy a připomíná se mu i nyní při reminiscencích na jedinou výhru československého mužstva na Camp Nou, která se zrodila 2. října roku 1985. Teď už samozřejmě při reminiscencích v úsměvném balení, protože úsměvných bylo i oněch pět set korun, které klubové vedení Sparty vypsalo za vítězství nad Barcelonou.

„Proč? Proč mám být pokutován za vítězný gól?" ozval jsem se, protože krev se mně doslova vařila.

„Spoustu šancí jsi zahodil. Byla to od tebe liknavost, která stála Spartu postup. A kdo ví, zda v tom nebyl záměr a úmysl, jak odstřelit mě, trenéra Sparty," spustil ten pán, jehož angažování na Letnou po odchodu trenéra Václav Ježka a kvapném konci Vladimíra Táborského bylo jedním velkým omylem.

„Sami jsme byli tehdy ohromně zklamaní, že jsme v Barceloně vyhráli jen 1:0. Už z domácí porážky jsme byli rozčarovaní. Na staré Letné nás hnalo sedmatřicet tisíc diváků, dali jsme zásluhou Vlasty Calty rychle gól a cítili, že Barcelonu můžeme porazit stejně, jako jsme předtím porazili Real. Ona tehdy sice Barcelona měla ve fotbalové jméno, jenže my to tak nebrali. Stejně, jako to nebere dnešní Slavia... Soupeř jako soupeř, troufali jsme si na každého. Jedno, zda hrajeme s madridským Bílým baletem, anglickým Watfordem, s nímž tehdy přiletěl do Prahy i jeho majitel Elton John, nebo Barcelonou," připomíná Griga, že jeho Sparta neměla respekt před nikým. Natož aby se strachovala, že ji los předhodil Barceloně.

„Ono to popravdě nebylo v té době zase nějak extra výjimečné mužstvo. Nehrál za ni samo sebou Messi a na takového Němce Bernda Schustera, který byl ten rok vyhlášen nejlepším cizincem španělské ligy, si v zápase proti nám vůbec nevzpomínám. Barcelona prostě neměla takovou sílu, jako o pět či deset let později, takže jsme byli hrozně zklamaní, že jsme ji nevyřadili. Ale že bych za to měl být bez prémií? Že bych měl dostat ještě pokutu? To tedy bylo moc!"

Neskousnul to. Nenechal si křivdu líbit.

„Všechno se v mně vzbouřilo, protože jsem cítil velkou nespravedlnost. Dal jsem gól, vyhráli jsme, a i když jsem pár dalších šancí neproměnil, sehrál jsem dobrý zápas. Ba dokonce velice dobrý, což nebyl jen můj dojem, ale i hodnocení španělských žurnalistů. A za to mám dostat flastr?!

Vyjednal jsem si audienci u sparťanského vedení a předsedovi klubu Obrhelovi oznámil, že na Letné končím. Přece nebudou mít v mančaftu hráče, který připravil Spartu o postup, protože úmyslně zahazuje brankové šance. Tehdy jsem byl skutečně rozhodnutý, že odejdu. Obrhel však měl víc rozumu než Zachar, neboť už mu docházelo, že s jeho angažováním šlápl vedle.

Pokutu mi smázli, prémie za vítězství na Camp Nou také vyplatili a Zachara po roce vyhodili. Po roce, v němž jsme vyšli v lize i v domácím poháru naprázdno a ve kterém jsem se přesto stal paradoxně poprvé a naposledy Králem ligových střelců. Já, který jsem podle Zachara zahazoval šance, jen abych ho společně s ostatními odstřelil a z Letné vypakoval. Pakoval se on a vlastně i já, protože po promoci na právech jsem narukoval na rok na vojnu do pražské Dukly, a když jsem se vrátil, už na Letné opět vládl Václav Ježek."

Trenér, kterého Griga zbožňoval a na něhož nenechá dopustit. Vždyť pod ním sbíral mistrovské tituly, zažil vítězná tažení pohárovou Evropou, sehrál velké zápasy s Realem, dával slavné góly. Barceloně, stejně jako madridskému Bílému baletu. Mimochodem, dodnes je jediným československým fotbalistou, kterému se v pohárových střetnutích podařilo vstřelit branku oběma španělským velkoklubům.

„Šlo docela určitě o nejdůležitější trefy mé kariéry. Nejdřív v Praze proti Realu, který jsme v září v třiaosmdesátém roce porazili 3:2 a já dával dvanáct minut před koncem vítězný gól znamenající v souhrnu s remízou 1:1 na Santiago Bernabéu postup do dalšího kola. A druhá trefa v Barceloně, která ovšem k cestě dál nestačila. Však jsem i proto měl dostat pokutu... Raději tudíž vzpomínám na Real. Zvlášť když po pražském střetnutí prohlásil trenér Alfredo Di Stéfano, že se mu velice líbil hráč s číslem devět. A dokonce přidal, že by si ho dovedl představit ve svém mužstvu. Slova takového fotbalového velikána byla tím největším uznáním a poctou, jaké jsem se během kariéry dočkal. Di Stéfano méjméno samo sebou neznal, ale tu devítku jsem měl na dresu já," vrací se Griga ve vzpomínkách k zápasům, v nichž se před Spartou třásli i evropští velikáni. Mezi jimi i Barcelona, která se ten rok dostala do finále PMEZ, kde prohrála se Steauou Bukurešť až po penaltovém rozstřelu.

„Jenže to jsou reminiscence na doby, kdy se hrál úplně jiný fotbal než dnes. Vždyť to všechno se odehrálo už v minulém století, a já nejsem z těch, kdo by se do minulosti vracel, natož se s ní chlubil."