Camp Nou na vlastní kůži: Nejsenzačnější mistři zírali na chrám s pusou dokořán

První šok přišel o sezonu dříve. Hradečtí získali v roce 1960 titul coby první klub mimo Prahu a Bratislavu, navíc se jim to povedlo jako prvnímu nováčkovi. Dosud žádný tým se nestal mistrem pouhý rok po postupu. Votroci dodnes zůstávají nejsenzačnějším mistrem v historii československé a posléze české ligy.

Prémie za nečekaný triumf byly poplatné době. Rozdávaly se na oficiální večeři v Avionu, kde šampioni dostali řízky - a od vedení klubu taky odměnu za titul. „Byla obrovská, tomu se ani nechce věřit. Kožená peněženka, uvnitř bylo napsáno Mistr ligy - a dvacet korun..." směje se Ladislav Pokorný při vyprávění pro knihu Černobílá historie - 110 let FC Hradec Králové, která vyšla u příležitosti výročí 110 let od založení klubu v roce 2015.

Se souhlasem jednoho ze spoluautorů Michala Petráka nahlédneme na stránky, které slavný duel popisují. Ladislav Pokorný měl pověst nejtechničtějšího hráče mistrovského týmu a zůstává již posledním žijícím pamětníkem, který tehdy v Barceloně hrál. Žije také Jiří Kománek, který zůstal na lavičce a nastoupil až v odvetě.

Votroci neměli v týmu ani jednoho reprezentanta, což byl v době omezeného pohybu hráčů v rámci kontinentu u mistrovského týmu evropský unikát.

„Bylo nás třináct čtrnáct, parta úžasná. I fotbalově jsme byli silní v kolektivu. Velmi kompaktní, jeden doplňoval druhého. Byli jsme hodně jistí vzadu, což byl rukopis trenéra Zástěry. Taky bylo znát, že nás soupeři podceňovali. A když zjistili, že jsme dobří, bylo už pozdě," vysvětluje si šokující triumf ligového nováčka Pokorný.

Zástěra dostal klíčové hráče - Jindru, Hledíka, Pičmana, Krejčího, Pokorného a Kvačka - do životní formy. A Votroky do Poháru mistrů evropských zemí.

Přes první kolo přešli bez boje, protože CCA Bukurešť se ze soutěže odhlásil. Ve druhém vyřadili Panathinaikos Atény po výhře 1:0 doma a remíze 0:0 venku. Hradec tedy jako první český tým v historii postoupil do čtvrtfinále PMEZ. A v kabině po odvetě, unavení a špinaví, se jeho hráči dozvěděli, že si v něm zahrají proti Barceloně, která ve druhém kole vyřadila Real Madrid.

„Každý ztuhl, hotovo. Byli jsme v šoku," kroutí ještě dnes hlavou Pokorný. „Bylo to, jako byste přišel do zlatnictví a řekli by vám: Vyber si'"

Utkání s katalánským gigantem bylo netrpělivě očekávanou záležitostí. Na sekretariát Spartaku dorazilo téměř 130 tisíc žádostí o vstupenky na domácí odvetu, která se měla hrát v Praze na Strahově.

Jména jako Ladislao Kubala, Antoni Ramallets, Joan Segarra, Evaristo, vicemistři světa 1954 Sándor Kocsis, Zoltán Czibor, a především aktuální držitel Zlatého míče Luis Suárez ukazovala, že Hradečtí stojí proti opravdovému gigantovi. Snad aby je vedení Barcelony v tomhle vědomí utvrdilo, poslalo na jejich sekretariát fotografie všech svých hráčů i stadionu Camp Nou, který měl v té době kapacitu necelých 150 tisíc diváků.

Hradečtí se v Barceloně ubytovali v hotelu Avenida Palace, kde přivítali vzácnou návštěvu. „Přišel za námi Kubala, mluvil lámanou češtinou, ale rozuměli jsme mu," vzpomíná s úctou v hlase Pokorný na fotbalistu, jenž se narodil slovenským rodičům v Budapešti a reprezentoval postupně Maďarsko, Československo a Španělsko.

Votroci se tak jako tak ocitli v jiném světě, který je dočista pohltil.

„Pro mě, i když už jsem něco zažil s nároďákem, to bylo něco. Přivezli nás až do útrob stadionu, všude byla tma. Pak rozsvítili, my jsme vystupovali a jen jsme se rozhlíželi kolem. Měli jsme tam velkou kabinu, uprostřed bazén, kolem sedačky," líčí naprosto nezvyklý luxus Pokorný.

Hradečtí se v něm cítili trochu nepatřičně. „Když jsem se oblékal, zjistil jsem, že mám na stulpně díru. A dresy jsme měli špinavé od škváry. Tak jsem to různě zakrýval, aby nebyla ostuda. Nastupovali jsme tunelem, ve kterém byla tma. Vyjdete ven, oslní vás světla a slyšíte řev sto třiceti tisíc diváků. To se nedá popsat. Prvních dvacet minut jsem nevěděl, kde jsem. A to platilo pro polovičku mančaftu," kroutí Pokorný hlavou při vzpomínce na zápas.

Na Campu Nou bouřilo 130 tisíc diváků. S výjimkou přátelského utkání Brazílie - Československo v roce 1956 v Rio de Janeiru dosud čeští fotbalisté před takovou návštěvou nikdy nehráli. A hráči Barcelony přikládali pod kotel od první minuty.

Čtyři hradečtí útočníci jako by ani nebyli na hřišti, například Pokorný měl za úkol hlídat osobně hvězdného Suáreze. „V prvním poločase jsem se dostal za půlící čáru dvakrát, ve druhém jednou. Drtili nás," uznává po letech pravá spojka Spartaku.

Hradečtí svým protivníkům vůbec nestačili a prohráli 0:4. Nebýt výborného výkonu Hledíka, Pičmana, a hlavně Jindry, mohli dostat ještě větší příděl. „Jindra chytal skvěle, i když dostal čtyři góly," chválí brankáře Pokorný.

Po zápase přišel Zástěra do ztichlé kabiny, hráčům poděkoval... „Nemělo smysl zápas víc rozebírat, vzal ho realisticky. Tady je Hradec, tady je Barcelona," rozpřahuje ruce Pokorný.

I přes vysokou porážku prý někteří Hradečtí dostali nabídky zahraničních klubů. „Jindra tam mohl rovnou zůstat. Ale v té době... Víte, jak to chodilo - trpěla by rodina, která by zůstala v Československu," krčí rameny.

V hotelu se znovu objevil Kubala; pozdravil svoje skorokrajany, přinesl drobné dárky a oznámil jim, že na odvetu do Prahy nepojede. Spolu s dalšími Maďary Kocsisem a Cziborem se obával, že mu za železnou oponou hrozí pomsta za emigraci v roce 1949, respektive 1956.

Kubala mimo jiné hráčům přinesl látku na šaty. Pičman později dával k lepšímu, že soudruzi z vedení rozhodli, že stejnou mincí oplatí soupeři také před odvetou. Látku však museli zaplatit sami hráči...

Votroci v pražské odvetě remizovali 1:1 a vypadli. Hráči ani jejich fanoušci si však z vyřazení hlavu nelámali. Byli opilí euforií z nedávného titulu i šancí poměřit se s jedním z nejlepších týmů kontinentu. Barcelona nakonec postoupila do finále PMEZ, ve kterém podlehla Benfice tažené Eusébiem.

„Jestli jsme byli zklamaní? Vůbec ne. Věděli jsme, že lepší to být nemohlo," zdůrazňuje Pokorný.