Motivace je pořád na nejvyšším bodě. Ale vydržet jako Jágr? Mazec! říká Sáblíková

Nebudou to hry, na jaké jsme byli všichni zvyklí. A budou určitě jiné, než jsme si vůbec sami ještě před časem představovali. Myslím, že kromě náročnosti samotného výkonu se přidá významná psychická zátěž v souvislosti s opatřeními. Každý se s tím bude muset poprat a kdo to zvládne, ten z toho bude těžit. Obecně mě to hodně mrzí a doufám, že ještě přijde doba, kdy bude zase vše normální.

To je ve hvězdách a zatím nikdo neví, jak dlouho dopředu budeme moci v Pekingu být. Aklimatizace přitom hraje zásadní roli, já jsem zvyklá jezdit čtrnáct dnů dopředu. Zvažujeme různé varianty, třeba dráhu, která nebude osm hodin od nás jako Peking, ale třeba alespoň pět. Situace je navíc nějaká teď, a za měsíc bude zase jiná. Plánování je proti předchozím hrám neporovnatelně.

Když to srovnám s předchozím rokem, tak jsme v podstatě byli všude tam, kde jsme potřebovali být. Před rokem to byla těžká improvizace, kdy jsme třeba zůstali kvůli pozitivnímu případu uvězněni v Německu bez ledu a mohli jezdit leda na kole a sezona vrcholila Světovým pohárem v nizozemské bublině. Komplikace takového rázu se letos naštěstí nevyskytly.

Pro mě už od okamžiku, kdy jsem je začala vnímat, představují olympijské hry největší sportovní zážitek. A motivace proto zůstává setrvale na nejvyšším bodě. Vše se koncentruje směrem k hrám a věřím, že budu připravená nejlépe, jak budu moct. Samozřejmě ale mám za sebou už dlouhou kariéru, prošla jsem si vším. Od rané fáze, kdy jsem nakoukla mezi nejlepší, přes období, kdy mě chtěli všichni porazit, až po současnou fázi, kdy mi bude pětatřicet a vidím mladé, pro které představují první hry obrovské lákadlo a svou zabejčeností mi připomínají mě samotnou před patnácti lety. Doufám, že budu mít dost sil s touhle obrovskou energií mládí bojovat. Vezměte si jen fakt, že pětku na olympiádě jede dvanáct nejlepších, trojku dvacet. A pak byste klidně mohl slyšet: bylo jich jen dvacet a ona byla patnáctá. Nikdo ale neví, čím jsme si museli projít v listopadu, prosinci. Pro mě je už kvalifikace malá olympiáda.

Jsou vidět různé skupiny. Pořád jsou absolutní dříči, které nezajímají technologie a trendy a jdou si jen za svým cílem. A pak jsou samozřejmě takoví, kteří žijí podle současné doby a u těch vnímám výkonnostní výkyvy. Závodníci ze špičkových týmů s nejvyššími ambicemi si ale něco takového nemohou dovolit a okolí je jasně usměrňuje. Neumím si představit, že by nizozemskou reprezentaci ovlivňovaly sociální sítě. Pokud chcete uspět, tak na to není prostor.

Po protrápeném Pchjongčchangu se mé tělo paradoxně srovnalo. Musela jsem začít dělat nové věci, stabilizační cviky na záda a podobně. Což mi vůbec nevadí, pokud vím, že mě už nebudou záda tak strašně bolet, budu cvičit klidně pět hodin denně. Regenerace už ale samozřejmě taky není jako dřív, kdy mi stačilo se po tréninku na hodinu natáhnout a mohla jsem jet dál bomby na dvě stě procent. Teď je všechno delší. A třeba vím, že si večer nemůžu jít někam na dvě hodiny sednout. Vím, že nejlepší poloha je pro mě ležmo. A jakákoliv jiná aktivita mě může negativně ovlivnit. Regenerace se stává pomalu důležitějším článkem než samotný trénink. Už vím, že když to přeženu a odkopu se, tak může zotavení trvat pět dní.

Je to mazec. Bavily jsme se o tom a říkala, že už třeba nemůže vůbec chodit do posilovny. Že už to nezvládaly klouby a musela tomu přizpůsobit nejen trénink, ale celý životní styl. Už v přípravě nejezdí takovým tempem, jaké jsem třeba pořád schopná jet já. Mění se jí to. Ona je ale člověk, podobně jako Jaromír Jágr... Pro mě jsou mimozemšťani. Lidi, kteří sport milují tělem a duší a nemohou bez něj být. Tohle hluboce obdivuju. Já mám ráda rychlobruslení, cyklistiku, sport jako takový a nedokážu si představit, že bych teď skončila. Současně ale pomyšlení, že bych se v devětačtyřiceti pokoušela o osmé nebo deváté hry. To je pro mě nepředstavitelné. (smích) Stejně jako to, že Claudie vyhraje v tomhle věku mistrovství Německa. Každý rok přijde někdo, kdo ji chce porazit. A pořád jim to nejde. To je prostě neuvěřitelné.

Mám v hlavě spoustu věcí a zatím sama nevím, kterým směrem se po Pekingu vydám. Paříž není meta ve smyslu, že bych tam vyhlásila útok na zlato. Chápu ale, že po letošním vydařeném cyklistickém roce někde bují spekulace. Kolo mě fakt baví. Nicméně třeba úvahy nad mou účastí v Tokiu byla scestné, nechtěla jsem tam závodit. Měla jsem na to jasný názor. A co se týká Paříže... To jsou další tři roky.

Svým způsobem to je motivace. Ale vzhledem k tomu, že mi bude na jaře pětatřicet a nevím, co budu dělat po letošní zimě... (smích)

Je pravda, že když byla zvolena Itálie jako pořadatel her, tak to nahlodalo mé - do té doby pevné - rozhodnutí. Byla by to po dvaceti letech hezká olympijská tečka. Je těžké říct ano, nebo ne. Nechávám všechno otevřené, všechno si musím dobře promyslet. Nehledě na to, že své mi k tomu řekne mé tělo.