Článek
Rakovnická stovka
Už v pátek vyrážím vlakem do Rakovníka. Letmým mrknutím na zpoždění zjišťuji, že bych nestíhal přestup v Praze, a tak jedu až dalším spojem. Úplnou náhodou na prvním nástupišti potkávám Magdalénu. To je taková ta žena, co rychle běhá stovky s medvídkem Edou. Takže cesta do Rakovníka nakonec příjemně utíká.
Večer následují přednášky, první je Olafa, organizátora dálkových pochodů, mezi něž patří nejen legendární Pražská stovka. Dozvídáme se, jak se dřív běhaly, chodily dálkové pochody. Tenkrát stačily trenky a tričko, případně šusťákovka kolem pasu.
Přespáváme v tělocvičně, cena, kolik kdo dá. Start je možný od pěti až do sedmi ráno. Než se pořádně proberu, je šest. Vybíhám hromadně s další velkou skupinou. Mám osvědčený batůžek s litrem a půl vody, jeho obsah postupně vysypu cestou. Nejdřív vyráží dav cyklistů. Nastává drobný problém, trochu studí prsty na bosých nohou. Po dvou kilometrech se přidá další rána osudu, štěrkový úsek. Po asfaltu do kopce běžím. Proběhnu se loukou a jsem u rozhledny na Senecké hoře. Nahoře je kontrola a nalepovací lístek do itineráře. Občerstvení je za odměnu až dole.
Konečně se do toho dá kopnout a letět z kopce lesem. Na cyklisty křičím: Přidejte, ať nemusím brzdit! Přes kořeny a do svahu jich ještě několik předběhnu. Neběžím ale zase tak rychle, to oni na sebe čekají. Chodidla mají už dávno správnou provozní teplotu. Po závodě se dozvídám, že někteří cyklisté prorazili o šutry pneumatiky. Zpětně mě prý litovali ještě o to víc.
Rakovnická stovka - na cestě.
Eva Kubrichtová
Republiku mám prošlapanou křížem krážem, ale poprvé v životě jsem na hradě Krakovec. Na kontrole se hlásím jako stovkař a slupnu bohaté občerstvení. Máme na výběr i domácí koláče. Dám si ještě rychlou prohlídku hradu. Kolem jde zrovna Lída s Olafem, kteří vyrazili o hodinu dřív. No jo, ty ale vynecháváš hospody! prohodí Olaf. Příště se polepším a nevynechám. Teď ale máme ideální měkký terén, těmi zhruba dvaceti brody jen tak proletím. Botoběžci se zdržují vyhlížením míst, kudy vodní tok překonat nasucho.
V euforii doběhnu na další občerstvovačku u Javornice, už 33 kilometrů zdolávám pod pět hodin. Okouknu, co ochutnat, a dám si několik chlebů se sádlem. Do malé lahvičky na boku naliju kolu, třeba se bude hodit. Přes most nahoru, pak trochu dolů. Asfalt s drobnými kamínky se mi moc nelíbí. Za vesnicí se mi nelíbí už vůbec. Cupitám vedle dalšího stovkaře s hůlkami. Cesta se stáčí přímo nahoru na vrchol Lípa. Cesta vede po velkých šutrech ukrytých v listí a kolem navíc poletuje asi tak nekonečně hmyzu. Kontrola nalepena, ale jak se dostat dolů? Každé šlápnutí na kámen, mezi kameny je nebezpečné. Všichni už mi zdrhli, nějak se ale kousnu a jsem dole. Běhacích úseků je pro mě málo, ale údolí kolem Skryjského vodopádu je jinak moc pěkné. Mám maratón kolem šesti hodin a čtyřiceti minut. Dozvídám se od turistů, že mám špinavé boty. Kdyby tak tušili, co už mají za sebou.
Další občerstvení je u restaurace Trilobit. Polévka v hospodě už došla. Jinak je všeho dostatek: tyčinky, sušenky, ovoce, kola, ionťák. Ten pomáhám přelít z kanystru do láhve. Dávám menší pauzu a doplňuju vodu. Po půlhodině vyrážím a ztrácím rychlost na štěrku do prudkého kopce Vlastec. Cestou se odděluje šedesátková trasa a stáčí se na Rakovník. Na vrcholu nalepuju kontrolu. Už zase mě čekají šutry, větve a tak. Mám za sebou dvacet kilometrů drsného terénu v kuse. Na nejvyšším bodě závodu měknu a realisticky hodnotím situaci. Z hloubi batohu vytahuju ponožkové bosoboty. 53 bosých kilometrů projednou zase na chvíli stačí.
Rakovnická stovka - ponožkové obutí.
archiv autora
Pokračuju dolů a dál. Sem tam uzobnu z batůžku sušené maso, tyčinku nebo hroznový cukr. Potkávám Blanku, která mi nabízí čaj. Napiju se mohutným lokem. Ale ouhááá! Je to Tatranský čaj a alkohol není zrovna můj šálek kávy. Stejného nepřítele už jsem potkal i loni na Tatranské šelmě.
V občerstvení Na kopečku mají vývar. Už se na něj těším, vždycky mě nakopne. Blanka pokračuje dál o dost dřív. Letím z kopce, ale cesta k Berounce je i tak nekonečná. Chtěl jsem původně přebrodit, ale vody je hodně a kam potom s kiltem a batohem? Zrovna ale nějaký Charón převáží na správný břeh, tak se s ním svezu na loďce. To hned tak na závodě nezažijete.
Chvíli supím do opravdu prudkého kopce. V itineráři je 65 kilometrů, na mobilu ale už 74, počítám, že těch kilometrů nad stovku bude trochu víc. Občerstvovačka hájovna Krniště s možností uložení drop bagu. Čeká mě skoro dvacet kilometrů o samotě. Navíc při stoupání nakloněným svahem na Nezabudické skály padá tma. Bez čelovky bych se určitě zřítil do potoka. Kolem rozhledny Velká Buková mířím dolů do Městečka u Křivoklátu. Trochu chybí značení, ale mapa v mobilu ukazuje přesně a neomylně. Po zelené značce se nechám trochu ošlehat kopřivami, prý je to zdravé. Když hledám kontrolu, najednou se jedna čelovka objevuje za mnou. Je to Blanka, cestou trochu zabloudila. Jdeme s pokecem pospolu. S hůlkami jí to šlape, že mám v rychlé chůzi co dělat. Asi je na čase příště hůlky taky vyzkoušet. Po půlnoci už padá varianta dojet do Rakovníka vlakem, jízdní řády znám nazpaměť.
Na poslední občerstvovačce si dávám těstoviny a balím se na chvíli do deky. Z batohu ještě tahám bundu a už je tu za svitu měsíce poslední úsek. Blíží se penzion Šéba a cíl. 107,5 kilometru pokořeno za 20:51, kilometry putují jako vždy Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha. Účastnické tričko je tady samozřejmostí. A kolik tipujete za takový servis startovné? Jedna koruna! Můžete ale klidně i přihodit, kolik chcete.
