Článek
Nějaké ty běhy už s Martinem Pagáčem máme za sebou. Stává se nám téměř pravidelně, že se společně ocitáme na trase Praha-Kralupy nad Vltavou. Párkrát se nám taky stalo už něco delšího, třeba Drážďany-Praha. A ten samý Martin se mnou letos absolvoval trasu projektu To dáááš! od pramene Vltavy k prameni Labe pro větší čest a slávu České asociace paraplegiků, konkrétně tedy jejich startovacího bydlení pro novopečené vozíčkáře. A s tím samým člověkem spřádáme kolikrát plány, ze kterých jde hlava kolem i nám samotným.
No dobře, než se zase pustíme do vícedenních akcí, řekli jsme si, dáme třeba nějakou stovku. Co třeba z Blaníku? Tam přece žijou ty rytíři, co českému národu pomůžou, až mu bude nejhůře. A podle hesla: Vždycky je tak špatně, že by klidně mohlo být nejhůř, jsme plán odsouhlasili. Brzy jsme ovšem narazili na nečekaný problém – naše časové možnosti. Nenašli jsme do konce roku už ani jediný společný termín kromě čtvrtka 7. prosince. Což by nebyl ten největší háček, kdyby u Martina už v pátek nechystali zabijačku. „Nejpozdějc v pátek v poledne už musim bejt doma," hlásil tenhle skoro-vegetarián. Tak jsme vyrazili ve čtvrtek na noc, po práci s tím, že bychom to do osmi mohli stihnout být na kopci u rozhledny a pak pádit ku Praze, seč nám doprovodné blanické rytířstvo dovolí.
| Runní káva [čti „ranní káva"] je takovým seriálem volnějších úvah a zamyšlení, no zrovna takovým tím čtením k ranní kávě. Může to být čtení nenáročné i hloubavé přesně podle toho, jakou hloubku mu zrovna budete chtít přisoudit. Chutná nejlépe v houpacím křesle, s trochou mléka a skořice. |
Ale já nemám noční běhy rád! Mým druhým nejoblíbenějším koníčkem hned po běhání je totiž válení se v posteli. A slušní lidé přes noc spí a neběhají někde po polích a po lesích, ne?! No nic, musel jsem se sebezapřít a po cimrmanovsku zatnout zuby a táhnout. Na startu jsme dosáhli jen drobného zpoždění, které beztak způsobil ten silný vítr. Vyběhnout na horu Velký Blaník bylo dílem okamžiku, a tak se nám ještě před devátou podařilo po obligátním fotografování odstartovat. Na noční krize jsem se vybavil lahvičkou kofeinového nakopávače Squeezy a půllitrovou placatkou s Red Bull Colou. My vám fičeli, skoro jako ten vítr v našich vlasech! Původně jsme plánovali nějakou hodně pozdní večeři v nějakém restauračním zařízení, ale bohužel už měli všude zavřeno.
Jiná dimenze
Ale protože jíst se musí, domluvili jsme se, že si budeme každou hodinu říkat – zpomalíme, napijeme, najíme. Šlo to snadno. Jednak jsme měli běžecké batůžky nacpané tyčinkami, bonbony a sušeným masem, jednak vždycky, když jsem se podíval na hodinky, bylo překvapivě o hodinu víc. Zřejmě jsme se dostali do nějakého jiného časoprostoru (nebo že by předávkování kofeinem?), ale čtvrthodina v našem světě byla jako hodina tam venku. Běželi jsme a kecali, bloudili ve tmě a nadávali si, že jsme někde ztratili turistickou značku. Občas jsme se zakecali tak, že jsme si třeba i víc jak kilometr nevšimli, že běžíme úplně jiným směrem. I tak jsme si mnuli ruce – ta stovka tam určitě bude! S tímhle blouděním možná i dvě...
Celé akci jsme založili taky událost na sociálních sítích, ale podpora na vlnách internetu ještě neznamená podpora v poli. Té se nám reálně dostalo jen jednou, hned ve Vlašimi, kde na nás nadšeně hopkajíc čekala kolegyně Dana s dcerkou Aničkou. Hned nám bylo veseleji, na náměstí jsme se ještě všichni vyfotili u rozzářeného vánočního stromu a my pak rozzáření opět mohli odkvačit do noci.
Pražské patálie
Nevím, čím to je, ale vždycky když běžím kolem Prahy, nastávají komplikace. Třeba že nám dojde voda (tady nás zachránila sámoška v Kostelci nad Černými lesy, kde opravdu už v šest otvírají). Aniž bych si toho všiml, zavřela se mi na mobilu jediná aplikace sledující naši trasu a čas. Nebo třeba další komplikace většinou provázená výrokem: „Á, už se blížíme! Začíná to tu pěkně smrdět." (Tentokrát puch přicházel z Malešic, z tý čtvrti pochybný.) O tom, že kolem Prahy mívám už pravidelně ukrutného vlka ani nemluvím. Ale jak se rozednívalo, rozjasňovala se už i naše mysl a jak se nezadržitelně blížil Černý most (sídlo Sportovního klubu vozíčkářů Praha, pro které jsme to celé běželi), nezadržitelně se blížilo i naše přesvědčení, že to tentokrát zase dáme a že Martin tu porážku čuníka zrealizovat stihne, stejně jako já ještě zaskočit do práce a aktivně zasáhnout do procesu výroby. Říkám vám, není nad pocit dobře uskutečněného blbého nápadu. Takže jsme se s mohutným high-five a slovy „To zas byla ptákovina!" mohli rozloučit a těšit se na další nezadržitelné ideje.
Každý teď za spáchanou stovku posíláme deset stovek na účet vozíčkářů, a jestli chcete dát taky stovku, tak máte jedinečnou příležitost přesně tady! Díky a běhu zdar!
