Článek
Ještě donedávna pro mne byl kdokoli starší 30 let něco téměř jako důchodce, stařec, přezrálá švestka. Myslel jsem, že mně se to stát nemůže a společně s klasikem zůstanu navždy mlád. Nepěkná událost dalších narozenin mne tak vedla k zamyšlení, hloubání a hodnocení. Ne, to by vlastně nebyla pravda, kdybych to řekl takhle. První věc, k níž mne ona událost dovedla, začala už o den dříve. Vysoukal jsem se onoho dne z postele a při ranním čaji jedním ospalým uchem naslouchal své drahé družce: „Jsi řikal, že na narozeniny budeš běhat aspoň tolik kiláků, kolik ti právě je, ne?"
No jo, říkal. Ale ve skrytu duše jsem doufal, že na to už všichni zapomněli. Kurňa, o dovolené by se mělo odpočívat, relaxovat, ne? „No, jsem řikal..." A je to tady, dohnalo mě mé svědomí, svědomí jménem Bára. Ta milá dívka, co jsem kvůli ní vlastně oběhl i Island. Lžička při míchání čaje párkrát zacinkala o okraj hrnku a já bytostně cítil, jak se od tohoto okamžiku mobilizuje každá buňka mého těla.
| Runní káva [čti „ranní káva"] je takovým seriálem volnějších úvah a zamyšlení, no zrovna takovým tím čtením k ranní kávě. Může to být čtení nenáročné i hloubavé přesně podle toho, jakou hloubku mu zrovna budete chtít přisoudit. Chutná nejlépe v houpacím křesle, s trochou mléka a skořice. |
Na nápad běhat na svoje narozeniny odpovídající počet kilometrů mne kdysi přivedl jeden agilní důchodce. Myslím, že to byl Štefan. Štefan Krč. A nevěřili byste, jak aktivizačně působí vzpomínka na něj smíšená s nevinnou poznámkou osoby blízké. V ten velký den vstávám ve čtyři. Mažu nohy, přelepuju bradavky, chystám batůžek s proviantem a v pět mažu ven. Je prostředek týdne a je úžasně krásné ráno. Porodní šero nového dne se začíná brzy trhat a zalomené paprsky slunce skrývajícího se ještě pořád za obzorem se derou o slovo. Mířím někam za Okoř, když se ocitám na malé vyvýšenině mezi poli, z níž shodou okolností není vidět nic jiného než přírodní úkazy, tráva, pole, stromy, les. Z místa dýchá neuvěřitelný klid a mně se zdá, že sem snad neproniká ani jediný zvuk civilizace. Nedá mi to. Zastavuju se a na chvíli se rozvaluju do trávy. Obloha světle modré barvy bez mráčku působí jako důstojná kulisa tohoto místa.
Čím to je, že se uchylujeme k bilancování jen jednou v roce? Po svém rozjímání zjišťuju, že by to nejspíš chtělo častěji. Co jsem chtěl tento rok dokázat? Co se daří a co naopak ne? Hm, kromě běhání se téměř denně pasuju se svým předsevzetím prožít rok 2017 zcela bez etanolu. Daří se to, ale jednoduché to není. A téměř nikdo lovení takového bobříka, či spíše už bobra, nechápe. „Zkus to a pochopíš," říkám já na to. Co na tom, že žijeme v prostředí, v němž je pití normální a společností téměř vyžadováno? Člověk přece musí mít nějaké cíle, touhy, ambice. Člověk bez cílů je mrtvý člověk. A nepřítomnost alkoholu v krvi výrazně prospívá třeba i běžeckým tréninkům a následné regeneraci. Vůle je jako sval. Nepoužívejte ji – a zakrní. Používaná vůle sílí a roste. Věřte, že při běhání delších tratí vůli nesčetněkrát využijete a budete ji potřebovat silnou, ne jako mouchu po zásahu biolitem.
Mějme sny, mějme přání i ambiciózní cíle! Jednou přijde den, kdy budeme všichni ultra. A určitě přijde taky den, kdy budeme všichni kožení. Možná o tom zase popřemýšlím ještě dřív, než přijdou další narozeniny...
