Nejznámější českou modelku dostal do kolen sportující důchodce

O hodném medvědovi hýbajícím celou Prahou jsme informovali už v průběhu této epické běžecké akce. Stejně tak o železném československém důchodci Štefanovi, který zahýbal celým medvědem, a kdyby byla akce soutěžního charakteru, byl by jasným vítězem. Teď, když už je po všem, vám přinášíme reportáž od toho nejpovolanějšího ‒ samotného Štefana Krče, jenž celkově naběhal více než 555 kilometrů. Klobouk dolů, brýle nasadit, zprávu číst!

Nebyl jsem připravený. Nevěděl jsem o této akci. Přihlásil jsem se na Jizerskou 50 a šest dní v týdnu před závodem jsem dával výběhy do kopce. Pak jsem v neděli na stránkách Miloše Škorpila zaregistroval „Teribear hýbe Prahou". Chvíli jsem sice váhal, ale pak jsem se rozhodl. Jizerská padesátka prostě nebude, poběžím na Letné. Něco naběhám pro dobrou věc a potrénuji na příští šestidenní závody.

Prvních pět dní nebylo zvlášť zajímavých, proto jen telegraficky. Začal jsem hned od čtvrtka. Moc mi to nešlo, bolelo mě v krku, a prvních hodin také břicho. I tak jsem ale zaběhnul 55 km a za daných okolností jsem byl spokojený. V pátek bylo kilometrů 70. Pro mne jedinou významnou událostí bylo focení s Terezou Maxovou po dosažení 100 km. Byla dost překvapená, nečekala, že někdo tolik uběhne. (Tady je jasně vidět, že paní Tereza nečte dostatečně Běhání.Sport.cz ‒ pozn. red.) Slyšel jsem v úvodu, že se ptala, jestli tam někdo uběhne maratón. V sobotu jsem dal 61 kilometrů, dohromady tedy 186.

Neděle byla vyhrazena oslavám vnukových pátých narozenin v Kladně. Moc jsem si to užil a večer pak ještě zajel na Letnou, abych měl účast každý den. A také jsem chtěl doběhnout 200 km. V pondělí jsem naběhl zase 60 kilometrů, velmi pomalých, ale byla vcelku pohoda. Tedy až na posledních 10 kilometrů, to už jsem se trochu trápil. Naštěstí přišla Jitka Faronová a dotáhla mne tam.

Kromě Jitky mi pomohlo strašně moc lidí, nemají tady bohužel dost prostoru, abych je všechny jmenoval. Jitka byla první, tak ona za všechny. V úterý vládla pohoda až do 301. kilometru. Pak přišla krize. Nějak jsem se protrápil asi pěti koly, pak se to zlepšilo a dokončil jsem svých plánovaných 60 kilometrů na den. Dohromady 320 kilometrů, spokojenost.

Středa opět ve znamení 60, podle plánu. Můj běh nebyl až tak významný, ale velmi významné bylo, že sponzoři naběhané kilometry do středeční půlnoci zdesetinásobili ještě jednou, takže za každý kilometr bylo 100 Kč na dobrou věc.

Ve čtvrtek jsem dal zase 60 kilometrů. Byl to dosud nejtěžší den. Po dosažení 400. kilometru následovalo další focení, oběd, oslava. Všechno bezva, ale pak se dostavila další těžká krize. Dala se do mě zima. Zatím co ostatní běželi v tričkách, já měl bundu a rukavice a nemohl jsem se zahřát. Zbývajících 40 kilometrů jsem šel skoro 8 hodin. A musel jsem se hodně přesvědčovat, abych to nezabalil.

V průběhu čtvrtka jsem se dozvěděl, že nějaká skupinka chce běžet přes noc. Chtěl jsem je trumfnout, tak jsem vyhlásil 24hodinovku. Od pátku od 16 hodin do konce celé akce. Byl jsem rozhodnutý, že v pátek půjdu na Letnou až odpoledne. Ale ráno v sedm jsem si poprvé pustil on-line přenos. Tak se mi to zalíbilo, že jsem se rozhodnul vyklusat 10 kilometrů. Nebyl to dobrý nápad, ale udělal jsem to.

Ve čtyři odpoledne došlo na 24hodinovku. Na celých 24 hodin se nikdo nepřihlásil, ale přes noc téměř pořád někdo běžel se mnou. Asi ve 2:15 jsem dosáhl 500. kilometru. Byl jsem vcelku v pohodě až do osmé ranní. Pak najednou hrozná ospalost, měl jsem pocit, že upadnu. Šel jsem do zázemí na kafe, a pak jsem to znovu rozběhnul. Dlouho se nic zajímavého nedělo, udržoval jsem „konstantní pomalost". Pořád mě někdo povzbuzoval, někdo taky se mnou zaběhl kolečko, vcelku pohoda. Cíl byl zaběhnout celkem 550 kilometrů. To by bylo 100 za oněch 24 hodin.

Asi 14 kol před 550. kilometrem jsem přidal a zaběhl dvě nejrychlejší kola za poslední dva dny. Pak ještě jedno rychlé kolo, ale věděl jsem, že je to špatně. Raději jsem odešel z tratě k vodnímu baru, abych se uklidnil. Ale už bylo pozdě. Přišla nepříjemná krize. Když jsem pak odpajdal další kolo, paní Alice z pořadatelského týmu ‒ neznám její příjmení, ale několikrát mi hodně pomohla – se zeptala, jestli něco nepotřebuji. Řekl jsem, že rakev. Hned nato mne oslovila moderátorka a zeptala se, jak se cítím. Asi to nebylo vhodné, ale řekl jsem jí pravdu.

Vzpomněl jsem si na písničku: „Až ráno obuju si černé papírové boty...". To mě opět nastartovalo. Rozběhl jsem se. Do 550 chybělo 11 koleček. Ty už jsem celkem v pohodě absolvoval, akorát pět kol před koncem jsem ještě něco snědl. Pak už pohoda, po 551 kilometrech odchod do zázemí, oběd, postávání. Odpočinul jsem si a rozhodl se doběhnout to ještě na 555, aby to bylo takové hezké číslo. Povedlo se to asi 20 minut před koncem. Za posledních 24 hodin jsem uběhl 105 kilometrů.