Článek
Takto vypadají jeho nohy po šestidenním ultraběhu.
Už se nějakou dobu známe. Pár historek s tebou mám a rád je vyprávím. Většinou v nich vystupuješ jako „šílený důchodce" a...
Tak to ano, začal jsi naprosto správně (smích).
... a sloužíš za vzor mnoha mým známým. Osobně pokládám tvé výkony za velmi, velmi obdivuhodné. Kterého z nich si tak sám nejvíce považuješ?
Asi nejspokojenější jsem byl se 48hodinovkou z roku 2009. Tam jsem měl 262,5 kilometru, což byl průměr. Já ale netušil, že ho můžu dosáhnout, to jsem nečekal. Celkově jsem skončil osmnáctý, tedy asi v polovině startovního pole. Na své padesáté páté narozeniny jsem si udělal osobák na deset kilometrů. 43:42, ale chtělo by to, aby na začátku byla spíš trojka.
Jak dlouho vlastně běháš?
Teprve jedenáct let. Předtím jsem v mládí startoval dvakrát na běhu Devín - Bratislava. Tehdy jsem své výkony moc neřešil a vlastně si jich ani moc nevážil. Tam ta desítka pod čtyřicet byla, ale já nevěděl, že je to dobrý čas.
Čím to, že se běhu věnuješ „teprve" jedenáct let?
No, tak po padesátce by se sebou člověk měl už konečně začít něco dělat, ne? To mi vlastně bylo padesát čtyři. Po pár měsících příprav jsem běžel maratón. On byl totiž zadarmo! (smích) Ta rychlá příprava samozřejmě není ideální, ale dalo se to. Uběhl jsem maratón za 4:30. Měl jsem to sice rozběhnuté na čtyři hodiny, ale blbě jsem se obul, měl jsem blbé ponožky ‒ ty nám dali ke startovnému taky zadarmo. (opět smích) Nehty to tenkrát krutě odnesly. Ponožky celé dokrvácené. Když jsem se v cíli vyzul, zahlédla to nějaká paní. Skoro omdlela a křičela: „Okamžitě běžte k lékaři!" A já na to, že to nic není. Přeci jsem jí nemohl říct, že už bych k tomu lékaři ani nedošel. (smích)
A co že ses dal na takové extrémy?
Tři roky po prvním maratónu jsem běžel svoje první ultra. První šestihodinovku v pražské Stromovce. To teda byla komedie, protože jsem to běžel dva týdny po maratónu a neměl jsem na to. Když někdo naběhl přes maratónských 42 kilometrů, dostal vlaječku a houslista z živé kapely mu hrál sólo. Já doběhl ten maratón, dostal praporek a šílené křeče k tomu. Já se tam potácel na prahu smrti a on mi šmidlal sólo! Ale byla to skvělá zkušenost. Po dalším kole jsem svaly rozmasíroval a doklusal jsem to. Super poznání, že jde ledacos překonat a dotáhnout běh do konce.
A ten poslední šestidenní závod, kde jsi uběhl 541 kilometrů?
Jednou jsem se rozhodl, že zkusím něco zajímavého, třeba šestidenní závod. Loni po vánocích jsem brouzdal internetem, díval jsem se na odkaz na ten závod, a aniž bych přemýšlel, kliknul jsem na registraci. Běhá se na 900metrovém okruhu, přímo v kempu, moc hezké ubytování, dvoupokojové chatky s obývákem a kuchyní, s terasou... to je skoro škoda tam běhat. (smích)
Opravdu hodně prostoru, což mělo tu výhodu, že jsme nemuseli moc uklízet a starat se o ty rozházené věci. Oni tam většinou jezdí běžci s doprovodem, jenže to je dalších 350 eur navíc plus doprava. Tak jsem zvolil úspornou důchodcovskou variantu ‒ a vyrazil sám. Ale já se tam přihlásil hlavně kvůli tomu, že tam byli opravdu skvělí běžci. Ten, co to vyhrál, tam dal 976 kilometrů a to ještě útočil na světový rekord. Skvělí Japonci tam byli. A já si říkal, že když už nebudu nic moc běhat, alespoň naživo uvidím pár legend.
Co vlastně děláš, když zrovna neběháš?
Učím se hrát na klávesy. Můj syn učí na Ježkárně, takže mě doučuje, ale moc mi to nejde. Trochu hraju šachy, ale už to hraju víc rukama než hlavou. A trochu si tak pro sebe programuju. A taky hlídám vnoučata, takže času není nazbyt.
A na co se chystáš dál?
Určitě bych chtěl jít na 48hodinovku v Kladně, to už je taková tradice. 12hodinovku ve Stromovce. Nejvíce mám ale v oblibě ty 48hodinovky, to už je dostatečně pomalé na to, abych tam mohl být i já. (smích)
Přejeme hodně úspěchů a ať to běhá!
