Pod sukní se skrývá šelma!

Okusím pravou tatranskou žulu. Na jaře jsem se přihlásil na závod Tatranská šelma, který slibuje 55 kilometrů s převýšením 3100 metrů. Běží se po červené značce ze západní části Tater z místa zvaného Tri studničky přes Skalnaté pleso až na východ do Ždiaru. Vloni jsem v Tatrách byl a místy se to tak nějak dalo i naboso. Tady organizátoři slibují, že žula bude na 70 procentech trasy.

Do Popradu vyrážím ráno vlakem, cesta Pendolinem ubíhá svižně. Pak počkám na Šárku, Marcela a Honzu a jedeme busem do Ždiaru. Tonda a druhý Honza už jsou na místě, aby se aklimatizovali. Než otevřou registrace, ležím na louce a koukám na kopce, kudy asi přiběhneme?

Registrace, to se lehko řekne, nejdřív je třeba projít „predregistráciou". Ochutnáváme Tatranský čaj, kamarád rovnou vybírá ten, který má 67 % alkoholu. Jako když normálně nepiju, je to drsný, protáhne to všechny trubky v těle. Před očima se mi ale nezatmělo, tak je to dobrý. Dále už je to snadné, dostanete číslo, mapku a tričko. Předzávodní přípravu volím s kamarády v hospodě. U pstruha, koly a palačinek. Zatím je veselo. Přituhne až zítra v osm hodin ráno. Na start nás vezou autobusy. Jdu hned do toho prvního, který je starý asi tak jako já, za hodinu ale na start přeci jen dojede.

Počasí je poměrně pěkné, oblékám jen kilt a žluté tričko našeho týmu naBOSo. Povinná výbava tak obsáhlá není, tak mám prověřený batůžek poměrně lehký. Ale co s povrchem a obutím? Když se už dopředu vyděsím povrchu, obuju jeden z lehčích krosových modelů.

Několik minut před startem se mi povedly zavázat tkaničky, hurá. A jde se na to. Vybíháme. Had dvou stovek běžců spíš pomalu jde do kopce. Marcel a Dalibor jsou z prvních řad už v trapu. Postupně se to roztrhá a i vzadu běžíme. První dva kilometry trochu táhnou lýtka, asi obutý nezvyk. Dobíhám Jirku a poměrně dobrou cestou běžíme chvíli spolu. Pak mizím a tři kilometry si užívám pětkového tempa. Štrbské pleso, první občerstvení s vodou. A deset kiláků lehce přes hodinu, zatím dobrý. Letmý pohled vlevo na skokanské můstky. Pohled dopředu na cestu, která se zvedá. Šineme se po kamenité cestě na Popradské pleso. Celkový průměr na hodinkách sedm minut na kilák, to jde. Pohled vzhůru až do slunce, tak to už asi nepůjde. Najednou se objeví Tonda: Tomas mám tě. Než ale složí hůlky, jsem fuč. Klikatá cesta se spoustou zatáček, prostě dva a půl kilometru poctivého stoupání na Ostrvu. Dalších 500 výškových metrů zdoláno, ale stálo to 40 minut. Odměnou jsou fantastické výhledy.

Už se těším, že to prostě rychle seběhnu na Hrebienok a limit pět hodin bude v pohodě. Cesta ale stále převážně stoupá, houpá se nahoru a dolů. Dopadnout na viklající se kámen a skřípnout bosé chodidlo by sakra bolelo, možná by to bylo i na zásah vysokohorské služby. Jsem výjimečně rád za boty. Ještě jednou dobíhám Honzu, který hledá gely. Časem mi ale definitivně uteče. Chvíli běžím se závodníkem s číslem jedna. Ten volí taktiku typu pustit to z kopce a pak se uvidí. Taky už má ale otlučené koleno. Když už je to od Batizovského plesa z kopce, šutry aj malé, aj stredné, aj velké mi nedovolí moc běžet. Předbíhám alespoň horského nosiče s krosnou, která je vyšší než já.

Sliezky dom, občerstvovačka s jídlem, co hrdlo ráčí. Nějak nemám hlad, ale vypiju asi litr ionťáku. Kosodřevina na úzké cestě šlehá do ramenou. Kameny se zubí z cesty. Je tu směrovka Hrebienok 15 minut. Kouknu na hodinky, patnáct minut mám. Běžmo tam jsem 8 minut před limitem. Tonda doběhne 20 minut po limitu a končí, ani vodu mu už nedali.

Nedávám si pozor a najednou je za mnou medvěd, co teď? Je to jen bronzová socha, uf. Šest kilometrů odpočinkovým tempem stoupám na Skalnaté pleso. Z jiných závodů vím, že dalších šest na občerstvovačku v takovém terénu může být sakra dlouhých a může dojít energie. Začíná pršet, tak zajdu na jednu kolu a pokecám s kamarádkou, která se tam ke mně hlásí. Vytáhnu nepromokavou běžeckou bundu a jako mávnutím kouzelného proutku přestane pršet. Že by byla kouzelná? Uvidíme dále.

Pohled na Lomnický štít. Kluk v kraťasech s foťákem ještě na kinofilm fotí lanovku a těší se, až se sveze nahoru. O běhu zatím ani nepřemýšlí. Střih o více jak čtvrtstoletí do současnosti. Ten samý pohled na lanovku sjíždějící z vrcholu. Kluk vyměnil kraťasy za vlající kilt a mezitím se v posledních čtyřech letech stal z neběžce ultramaratoncem. Konec vzpomínek, je čas abych běžel dál. Během se mládne a je možné i to, o čem se vám ani nesnilo.

Tomas, Tomas, volá na mě horolezec a také bosý běžec, kamarád Burak. Běželi jsme spolu vloni naboso maratón v Praze.Ten svět je fakt malej! Vyprávím, že běžím závod, chvíli anglicky pokecáme. Pak valím dál do kopce na Veľkou Svišťovku. Běžecky mi to skákání jako kamzík zas tolik nejde, boty už mám řádně okopané, ale předbíhám alespoň tři Poláky.

Dva tisíce metrů nad mořem, vichr, a udivený pohled dolů. Klikatá cesta na skoro kolmé stěně, brrr. Pohled několikrát strašnější než z Ostrvy. Zelené pleso je jen malá tečka. Turisté mi říkají, že do Ždiaru je to přes tu mlhu v dálce. Dobře, jdu opatrně dolů. Průrva u skály. Jeden Polák mě doběhne a hupne dolů, jako by nic. Snažím se taky, jsem na řetězech nepatrně odvážnější, než slečny stoupající nahoru.

Osvěžit se v plese bohužel nestíhám. Poslední občerstvovačka a jen 12 kilometrů do cíle. To se za necelé dvě a půl hodiny dá? Radši běžím i do kopce, další pleso. Mlha, že by se dala krájet, začíná silně pršet. Do prudšího kopce už fakt funím. Odpočítávám si z mapy čtyři kilometry a pak už jen z kopce. Schody nebo mokrá hlína, boty zatím pěkně drží. A v bundě je v tom deštivém marastu příjemně.

Cesta se přehoupne dolů do Monkovej doliny. A mění se na bahno a mokré kameny. Sklon je skoro kolmo dolů, pak pár metrů po vrstevnici a takhle dokola asi stokrát. Přidržuji se větví a kloužu opatrně dolů. Občas noha sjede mezi šutry, bolí to i přes boty. Cíl je nezabahnit kilt, boty a nerozsekat se. To první se nepovedlo vůbec, boty jsou obalené mazlavou vrstvou. To druhé naštěstí ano. Když už se takhle půlhodiny šinu dolů, nadávám u toho i já, jinak „celkom slušný človek". Další bahenní skluzavku nééé. Tři kilometry za minimálně tři čtvrtě hodiny. Zlatá žula, tak neběhatelný terén jsem nečekal. I tak jsem ale dohnal tři běžce.

Cesta se rovná a rozšiřuje. S batůžkem po padesáti kilometrech čtyřkové tempo ale už nedám, jen pohodový běh. Kilák asfaltu a do kopce ke škole. Všichni fandí, Marcel a Dalibor jsou už dlouho v cíli, Honza chvíli. Čas se zastavil na 11:05 hodiny, chtěl jsem o pět a víc minut rychleji. Pocitově bylo převýšení nekonečné, zážitků a výhledů ale také přehršel. Byl to zatím můj nejdrsnější závod, nejen povrchem. Když porovnám se švýcarským ultra, rychlost v Tatrách byla přes těžší terén o dost vyšší, tak zas tak nespokojený být nemůžu. Navíc mě nebolí kolena, stehna ani lýtka. Takže nabudúce rýchlejšie, prostě méně vykecávání a focení!