Je lepší mít víc natrénováno, říká český vytrvalec

Tentokrát vyzkouším, jak se běhá v kopcích. Pořádných kopcích. Na Scenic Trail ve Švýcarsku je hned několik tras. Pro seznámení s Alpami se hlásím na kratší 54kilometrovou variantu s převýšením 3800 metrů. I tak je tu otázka, zda vůbec spatřím cíl.

Zbývá naplánovat, jak se dostat do Tesserete u Lugana na jihu Švýcarska. Letadlem, autobusem, autem, na kole nebo běžet? To bych ale nebyl já, abych nezvolil vlak. Po klikání na webu mám konečně akční jízdenky, hurá. Ve čtvrtek ráno jedu z Prahy do Mnichova, nejede to extrémně rychle, ale jde to. Hodina v Mnichově a už tu stojí EC do Curychu, trochu překvapí dvě dieselové lokomotivy v čele a pak jednokolejná trať. V dálce jsou vidět Alpy a jede se kolem Bodamského jezera, škoda že není čas tam skočit a ťapky smočit. Z Curychu vlak sviští padesátikilometrovým tunelem Gotthard a za dvacet minut jsem na druhé straně Alp. Čtrnáct hodin vyhlídkové jízdy za mnou.

S přespáním pod širákem mám zkušenosti, zejména když neprší. Čísla se vydávají ale až od 14. hodiny. Nenapadlo mě nic lepšího než okouknout místní terén. Na zkoušku naházím do nového běžeckého batůžku povinnou výbavu na závod: nepromokavou bundu s 30 000 milimetrů vodního sloupce, elasťáky, čepici, čelovku, termofolii, kelímek, vodu a svačinu. Nezapomínám ani na švýcarský nožík, když si třeba zavážu špatně tkaničky, aby bylo jak se dostat z bot. Celkem skoro čtyři kila materiálu. Uf, ještě že spacák můžu nechat dole. Nese se to a běží se s tím ale překvapivě dobře.

Vybíhám ze zhruba 500 metrů nad mořem. Běžím po asfaltce a dále lesem do sedla Gola di Lago. Bosky po šutrech po úbočí ke kříži Motto della Croce. Makačka, a to jsem jen v nějakých 1390 metrech. Co budu dělat v závodě? Míjím zatím prázdnou občerstvovačku a nekonečně klikatou cestou se v botkách vracím dolů. Cestou potkávám a zdravím nahoru rychle jedoucího cyklistu, rychlost je ale nějak vysoká. Aha, má elektrokolo. Dole je 19 kiláků za mnou, klasický trénink na poslední chvíli.

Ve startovním balíčku většinu potěší sportovní ponožky. Mě to ostatní: tunelový šátek, pěkné funkční tričko, vstupenka na pasta party po závodě. A ještě vstupenka do bazénu.  Při pohledu na bazén, pomocí webkamery jsem si řekl, že musím švýcarskou koupel také absolvovat. Šplouch a jsem tam, kochám se vyhlídkou na kopec, kde jsem právě byl. Po pár set metrech plavaní ale tuhnou lýtka, ajajaj. To asi nebyl dobrý nápad, takhle se rozběhávat před závodem. Uvidíme zítra.

Běžci na 113 km trať startují o půlnoci. My na kratší výběh začínáme v osm hodin ráno. Limit je patnáct hodin. Řada lidí si řekne, že 54 kilometrů je naprostá brnkačka. Ale cestou jsou tři časové brány a hlavně nespočet kopců. Na startu je vedro, nejmíň 30 °C. Běžím s Veronikou. Oběhneme vesničku Tesserete, Ondra a Karel jsou už před námi. Nahoru po cestě seskládané z kamenů bosky nic moc, ale humor mě neopouští. A už se otvírají výhledy na kopečky a kopce. A zase to sedlo a podruhé na Motto della Croce. Foto, pauza a naprat se po dvanácti kilometrech na občerstvovačce. Meloun, banány, pomeranče, tyčinky, gumoví medvídci, voda a cola. Náskok před limitem i tak tři čtvrtě hodiny. Stoupání loukou pokračuje. Najednou zaslechnu: To musí být pan Zahálka! Předbíhá mě Zdeněk Kříž. Dal 113km trasu za 16:56.

Šplhám na Monte Bar, vytyčený 1816 metrů nad mořem. To ještě není vrchol závodu, ne. Kratší seběh s varováním o nebezpečném klesání. Vítr lehce vane pod kilt, doporučuji takový pocit okusit. Odhaduji, na který kopec v dálce se poběží. Spíš poplazí, zatím mírně, pak ale hodně prudce. Přiznám, že po osmnácti kilometrech mě trochu bolí žaludek a nemám energii. Asi jsem narazil na svoji bariéru stoupavosti. To se mi v našich kopcích nestává. Šoupnu do sebe datle a hroznový cukr. Limit je ještě daleko, nevzdávám to a nejvyšší bod závodu Gazzirola, ležící 2116 metrů nad mořem je dobyta. I tady je ale stále 30 °C. Necelých 20 kilometrů za zhruba čtyři hodiny a čtyřicet minut. Teď se jen radši v botách svalit dolů na občerstvovačku. Limit: opět tři čtvrtě hodiny náskok. Potkávám tu Veroniku a dávám chvíli pauzu, což ukrajuje z limitu na další část. Už jsem na závodech fakt vypadal svěžejší, o tom žádná. Batůžek stačí z boku rozepnout a otevřít uzávěr vaku na vodu. Nalejí mi vodu a pádím bosky dál. Výkon je zas na normálu, žaludek v pohodě.

Když už si myslíte, že jste na vrcholu, tak uvidíte další kopec a pak ještě jeden. Pak to seběhnete a začnete znova. Přichází prudký kopec, tentokrát s lámanými šutry. Bez bot bych měl z chodidel asi cedník. Kulaté špuntíky na podrážce drží dobře, ale přes slabou podrážku jsou ty kameny dost cítit. Po šutrech kolem skal na švýcarsko-italské hranici. Lesem už v běžných nadmořských výškách a jsem na další občerstvovačce.

Pak je ale zleva vidět přibližující se vrchol, je to Monte Boglia. Do limitu zbývá hodina a půl a šest kilometrů. Vrchol je to pro vaši představu velikosti Sněžky, což mění situaci. Běžím s dvěma Italy, v půlce kopce nacházím další energii a zdrhám jim rychlou chůzí, co to dá. Stihnu střihnout i vrcholové foto a pokochat se jezery. Následuje stíhací jízda, strouhy, klikaté cestičky, kořeny a šutry. Někteří běžci už nemůžou a přidržují se stromů. Ital mě předbíhá. Držím se ho na dohled. Nechci závod projet o pár minut. Zmáčknu se, co to dá. I ty chodníky složené z malých, několikacentimetrových šutrů nebolí ani přes boty, teda bolest si prostě nepřipouštím. Dle hodinek bych měl být na místě, je to o skoro kilák dál. Už je tu měřící koberec a na hodinkách naskočil čas 17:59. Ukazuju na hodinky, jsem v limitu, o minutu, jo!

Zase se potkávám s Veronikou, trochu ještě pokecáme. Občerstvím se a teď se fakt na chvíli rozplácnu, nabrat energii je třeba. Dál se vydávám zase zpátky na kopec a maratonská vzdálenost je za mnou. Překvapující je, že po tak brutálních kopcích nahoru a dolů mě nebolí lýtka ani stehna. Běží se už jen lesem, ale můj běh připomíná spíš turistický pochod. Už se těším na těstoviny v cíli. Ještě jedna občerstvovačka, vypil jsem snad za závod sedm litrů vody a něco coly. Ochladím znavená chodila v potůčku. Občas mě předběhne nějaký ten stovkař, prostě borci. Kopcem dolů, jen dvakrát mírně nahoru. Bosky minu ceduli „Cíl 1,1 km". Omeju chodidla během v trávě. Trocha štěrku, au. Přes most a krátký sprint do cíle. Za 13:26 hodiny od startu mě vítá šéf závodu Aaron Rezzonico. Díky za nádherný, ale fakt těžký závod. Doporučuji ho, ale také doporučuji mít natrénováno, nejlépe víc než já. Z celé trasy jsem zdolal jen 19 kilometrů naboso. Přiznám se, že tu delší trať bych do limitu asi nedal. A co Ondra a Karel? Ti doběhli v čase 11:13.

Neděle a končíme. Ještě ne? Aaron říká, běžíme Vertical della Croce. Že bych se podíval na vrchol potřetí? 4,5 kilometru a 880 metrů převýšení. Měřeno pohledem, asi tak nekonečné převýšení. Necelé dva kilometry po asfaltu, lesem a pak stoupání přiostřuje, až se leze po skále. Zdoláno celé bosky za 1:19 hodiny. Pravděpodobně se o bosý výstup ještě nikdo jiný nepokusil. Fotograf pak obutí překládá z angličtiny do italštiny. Ještě jednou si skočím do bazénu, pak projdu Lugano a vyzkouším i vodu v jezeře. Zpátky vlakem tentokrát přes Milán a Vídeň, abych to neměl moc sterotypní...