REPORTÁŽ: Pražská stovka, dorostenecká trasa

Pátek, svištím vlakem na Kolín a kodrcám se do Ledečka, kde přistoupím k Marcelovi. V Kácově v pivovaru doplníme energii, maximálně ale nealkoholickým pivem a limonádou. Dobře, ještě hamburger jsem okusil. Probereme, co nás čeká zítra. Běžci přicházející lehce po deváté večer jsou odmítnuti, že se už nevaří. Když vyjdu bosky do chumelenice ven, říkám si, že to bude na boty i na nesmeky.

Proberu ještě vybavení a odlehčuji. Nechybí osvědčený trailový batůžek, litr vody, menší svačina. Termofólie, jedno tričko navíc a záložní ponožky. Už jsem od ostatních okoukal, co s nimi. Přiměřené množství baterií do čelovky a dvě menší powerbanky. Ještě zabalit čepici a rukavice. Na sebe elasťáky, kilt, dvě trička a lehkou nepromokavou a neprofoukavou bundu.

Ráno doklouzat na start, na registraci ještě nejsou davy, tak pohoda. Řada dalších ale chodí na poslední chvíli, tak se fronta postupně protahuje jako had z tělocvičny až asi na sto metrů. Olaf nám posouvá start na 7:55. S Milošem jsem běžel Vinařský maratón. Já tam v kopcích běžel na hraně možností, prostě funěl, on běžel na pohodu. Tuhle stovku zkusíme zdolat spolu. Bude to jeho první.

Trasa A je opět delší než vloni a čítá přes sto mil, tedy 170 kilometrů. Výhoda je, že není limit. Závodníci, kteří to nestihnou do neděle odpoledne, můžou dojít do legendárního Olafova obýváku. Vzhledem k tomu, že zas nejsem takový masochista a nechci usnout na trase jako vloni, volím trasu B. Kdyby ale měla pod 100 kilometrů, jdu do Áčka.

A běžíme, na shledanou v Praze. Podél trati, po schodech a trochu sněhem do prvního kopce. Při seběhu přeskočíme strom a dole projdeme tajnou kontrolou. Teď bude větší porce asfaltu, lehce zafoukaného sněhem. Zatím s Milošem skoro furt běžíme. Vítá nás první čipová kontrola, prostě hospoda v Ledečku. Dáme zeleninovou polévku. A Miloš ošetřuje. Kamínek mu v botě odřel patu. Nalepit náplast se rovná skoro malému chirurgickému zákroku.

Konečně olafoterén, suneme se do kopce roštím a bahnem. A zase seběh k Sázavě, určitě ne poslední. Do kopce doporučuji radši jít, během to zas tak nevylepšíme. Dolů po modré značce si ale zapředbíhám. Zase stoupání, Miloš mistrně vytáhne hůlky. Na vyhlídce odškrtneme další kontrolu. Já se těším do Vlkovce do další hospody U Žraloka. V Sázavě ale tyto ryby asi neplavou. Název už je jasný, nad štítem visí šklebící se bota. Honza právě vybíhá ven. Nás ještě čeká vývar. Rozvážně vyjdeme ven. Zase nahoru kopcem. Pak koukám dolů, klikatá cestička v hlíně, sklouznu po svahu skoro do potoka. Zdálky točím Miloše a další, jak se statečně perou s terénem. Přes Hvězdonice následuje nezvykle dlouhá rovinka. Už poněkolikáté se předbíháme s kamarádkou Radkou, která běží padesátku. Trasu C, se psem Maxem. Ten trasu pohodově zvládá naboso.

Pohled do vytisknutého profilu ale slibuje čtyři kopečky a pak Čerčanský Chlum, který v profilu vypadá jako Sněžka, ne spíš jako Mount. Everest. Přehánět a hecovat se je třeba, půjdeme do 530 metrů nad mořem. Když už se ale po nějakých šestačtyřiceti kilometrech plazíme vysílení na kopec, přichází andělská záchrana. Přivítá nás Lída na tajné kontrole, kde je i spousta jídla ke slupnutí. Pak se běží na tu "Sněžku" líp. Cestou ještě stíhám psát kamarádovi, který plánuje, že nás kousek doprovodí. Miloš se těší do hospody U Škvorů na frgále a letí z kopce tak, že sotva stíhám. Čerčany, 51 kilometrů za 7:45. To zatím, myslím, ujde.

Pokecám se závodníky. Dám si dva koláče a trochu honím Miloše, ať už doplní vodu, pomáhám mu s tím a padáme. U nádraží čeká kamarád Peter a Petr z nedalekých Pyšel. Je to vzpruha. Přes kopeček kolem kapličky. Pak se rozloučíme a jdeme už temným lesem za mírného sněžení sami.

Sbíháme prudký skoro kolmý svah. Na dálku za svitu čelovky vidím, že potok snadno přeskočím. Ale chyba lávky, žuch a boty jsou komplet mokré. Plazíme se nahoru a pak tu máme rychlý seběh ke zřícenině hradu Zbořený Kostelec. Furt to trochu studí, vytáhnu teda ty rezervní ponožky z batohu.

Teď trasu znám, byl jsem skoro všude. Prudké stoupání a pak táhlé, jedna zatáčka, druhá zatáčka. A nejvyšší bod trasy Grybla je dosažen. Když běžím, ruce se mi celkem zahřejí, ale už musím taky vytáhnout rukavice. Prozíravé rozhodnutí, po chvíli zakopnu o větev schovanou v listí a letím na placáka.

Dle profilu to mělo být do Těptína z kopce, jestli je ale každou chvíli nahoru seběh, těžko říct. Zapsat příchod a rovnou na tu spoustu dobrot, která je připravená ve škole. Nejlepší občerstvovačka trasy, pět hvězdiček. Dám si dvě porce těstovin a štrúdl. Chvíli se natáhnu, rozplácnu se na podlahu.

Vycházíme ven ještě s Lukášem a zrovna odjíždí autobus na Prahu! Tak dobře, nějak to doběhneme. Už máme v nohách 75 kilometrů a ještě chvíli si hrajeme s během. Přiznám, že mi trochu tuhnou stehna. Sbíháme lesem, popadané stromy ve větru trochu vržou, radši rychle pryč. Hledáme trasu, dle mapy v mobilu jasně na pole. Na planině fučí tak, že jsem skoro odfouknut. Teď přijde vhod i kapuce. A je tu poslední občerstvovačka v klubu zahrádkářů.

Necelou dvacku kilometrů už nějak dotáhneme. Dolů do Dolních Břežan. Po skalách vyhupsáme nahoru k Zálepům. Lukášovi se svit jeho profi čelovky mění v bludičku. Údaje výrobců je třeba brát s rezervou a odzkoušet čas svitu před závodem. Miloš má ale ještě jednu. Zase dolů k Vltavě. Můžete odhadovat, kam asi budeme pokračovat dál? Správně, zase výživné stoupání, na Závist. Závěr se nese téměř stoprocentně olafoterénem. Volně dolů a kolmo nahoru na Šanci. Už jen Modřanská rokle, kousek po sídlišti.

Vbíháme do školy a za mohutné podpory a potlesku si pípneme cíl. Oficiálně 107 kilometrů, převýšení 3400 metrů. Pocitově převýšení nekonečné. Čas vycházkový 21:22:50. 42. místo z 87. doběhnuvších. Běžmo zběžně 17 hodin, po občerstvovačkách a na kontrolách lehce přes čtyři hodiny. Příště si asi dávám budíka. Příště asi půjdu zas. Bude jubilejní 25. ročník...