Tenhle závod jako partnerskou terapii fakt nedoporučuju, říká známý extrémista

Vloni jsem dal jen dětskou trasu Pražské stovky, která měla 70 kilometrů. Letos, trochu i díky hecnutí od Lídy, jdeme za naBOSo tým na plnou trasu. Pokaždé se do Prahy běží odjinud. I přes název stovka nás letos čeká 151 kilometrů, tedy mnoho kilometrů navíc zdarma. Nejdelší trasa v historii závodu. Spolu jedeme v pátek vlakem přes Plzeň do Nezvěstic a pak busem do Spáleného Poříčí.

V tělocvičně se potkáme s Marcelem, který zaběhne parádní čas. Po frontě na čipy za dvacet minut nabouchám z itineráře do mapy v mobilu místa zhruba třiceti kontrol. Batoh mám nějaký těžký - 4,5 kila. Jen 1,2 litrů pití, dva chleby, tyčinky, datle a magnézko, trocha oblečení. Baterie pro 3W čelovku, na dvě noci asi tak tunu. Svítí parádně, ale počítám s plným svitem dvě hodiny. Powerbanky pro mobil a hodinky. Dále pak termofolii, obvaz a náplasti. Možná pár cihel, o kterých nevím. Třetinu věcí jako zálohu si nechám poslat do 68 kilometrů vzdálených Jinců jako dropbag.

Je tu 23:10, jde se z náměstí na to. Uvidíme po svých Prahu, co myslíte? Lída je pro taktiku stále v pohybu i při svačině, já pro pauzy a odpočinek v hospodách. Začnu bosky, po tmě se ale každou chvíli přerazím o nějaký kořen, kopnu do šutru. Beru jako Lída bosé botky Feelmax Vasko. A je tu brod přes potok. Pozoruji ostatní, jak skotačí, aby se moc nenamočili. Zouvám a pár kiláků do kopců přes různé kmeny a ostružiny to beru bosky. Byl jsem zrovna zachycen fotografem závodu Jiřím Januškou, díky. Lída je přede mnou, bosky mi to jde pomalu. Obouvám se a běžíme spolu mlhou, která by se dala krájet.

Jsme u Třemšína. Tady se z prudkého kopce po ledu nedá běžet snad v ničem, klouže to. Bojím se, bojím, snad se oba dostaneme dolů. Dvacátý kilometr a první kontrola s občerstvením. Lída přezouvá na adidasky. Nemůžu ji najít, píšu jí SMSku a pomalu jdu. Po šutrech a ledu to klouže skoro všem. Plácnu sebou na zem a rukou rovnou na ostrý kámen. Seběh, rovinka a bahno, to tu ještě nebylo. Jsme zase spolu na vrcholu Praha. Lída mizí do hospody v Nepomuku, která je na 39. kilometru. Když přibíhám, jde pryč. Dám si polévku, kofolu a menší pauzu.

Zpátky do kopců a běžím, zase jsme se potkali. Pak běžím dál a najednou třetina trati utekla jako voda. Z vrcholu Třemošná se snažím říznout zatáčku. Flák ho na záda a jsem celý od bahna. Je čas si bosky trochu zaťapkat. Občerstvovačka od Trailpointu, nabídka je bohatá. Zase spolu nabíráme síly.

V botách po zelené do kopců. Seběh a je tu sokolovna v Jincích. Dvanáct hodin na trati a 68 kilometrů, to zatím jde. Ale trochu mi tuhnou stehna. Petr s Fandou v bosých botách odstartovali na kratší trať už v 8:30. Lídě se moc nechce dát trochu odpočinku, prostě se neshodneme. Přezouvám extra zabahněné Feelmaxy na záložní Inov8 Trail Talon 250. Odlehčuji i batoh a odhazuji elasťáky, kilt si radši ale nechávám.

Po třičtvrtěhodině zase na trati. Krásnou krajinou na vrchol Plešivec, kde hledáme kontrolu, je kousek pod kopcem. Louka u vesničky Běštín, rozplácnout se, jo. Stoupání na vrchol Písek je ze začátku pohodové. Pak to přijde, skákání lesem a kopec houstne. Značení dobré, šipky skoro všude. Lída dodává: "A tohle dokonce není obyčejný terén, ale Olafoterén. Vede cestou necestou, kopci, na které se ani turistické označení nedovolí vstoupit".

Nahoru jsem zrovna rychlejší, na Lídu čekám. Ještě dva kopečky a budeme za tmy v Malém Chlumci na devadesátém kilometru. Další kontrola v malé, trochu zakouřené hospodě. 22 hodin na trati a padla stovka kilometrů. Hodinkám došla paměť, tak přecházím na měření na mobil. Zatím jsem byl nejdál po svých 85 kilometrů, tedy dva maratóny na charitativním Teribear.

Vstával jsem v pátek ráno a už to na mě beze spánku v sobotu před půlnocí prostě trochu doléhá. Vrcholí dramatické neshody s Lídou. Jako partnerská terapie se takový závod asi fakt nedá doporučit. Řešil jsem i, zda závod z hlediska utahání a bolesti stehen vzdát. Sednu na chvíli na klády a slupnu tyčinku, pak to dotáhnu během do Lhotky na 108 km. Frgálovou to kontrolu. Po pár minutách vyrážím sám tmou, zbývá už jen maratónská vzdálenost, kdybych ale dopředu věděl, jakým terénem. Lída tam řekne, pohádala jsem se s přítelem, vzdávám to. Ostatní jí hecnou a vrací se po víc jak hodině s Honzou na trať.

Střih, nastává po modré strašný kopec, pak zas dolů a po šutrech na vrchol Babka. Zatím dobrý, ale běžec s hůlkami seskakuje někam dolů. To jako se mám po té suti z balvanů dostat dolů? Nebudu kecat, trvalo mi to asi 25 minut. Ještě jednou do kopce a rovinka.

Vidím nějaké dvě svítící šramotící potvůrky, jak poskakují přede mnou. Halucinace po té době beze spánku? Pro kontrolu se rozhodnu ty potvůrky stíhat. Nakonec to byla šedesátiletá paní, s reflexními prvky na botách, co šla s hůlkami 83kilometrovou trasu.

Jenže nad ránem začínám zavírat oči, už skoro 30 hodin na trati. Měním baterie v čelovce a po chvíli je tu autobusová zastávka, záchrana, jak jsem tuhej, chvíli ležím. Za čas jde kolem Lída. Ironicky prohodím, že prý DNF, že končíš.

Pokračujeme do Jíloviště. Po červené to znám. Pak se terén vlní jako vlny na moři. Sešup ke kontrole a po zelené nahoru, zase zavírám oči. Slupnu trochu čokolády, ale nepomáhá to. Jsme v krásně vytopené hasičárně na 129. kilometru. Polévka, kola a zaříznu to na židlích. Jsem tu skoro hodinu. Lída šla zase s Honzou o 20 minut dřív.

Venku je zase světlo, energie naskočila a stehna nebolí, všechno se dá přeběhat. Valím z kopce a pak údolím Nazaret. Běžím a skáču přes potok, nepočítaněkrát. Prudký krpál nahoru. Pár kilometrů volím přírodní obuv svou. A směrem na Zbraslav to rozběhnu. Po osmi kilometrech předbíhám Lídu a Honzu. V parku za studánkou potkávám Hanku se psem a dostávám čokoládu. Ta bodla, do kopce po žluté k altánu uteču jednomu běžci. Prudký seběh, krásně ho sjedu v Inov8. Přelézt pár klád, být to za tmy nadával bych, takhle pohoda. Ještě vystoupat do protějšího svahu k Nickerleho vyhlídce.

U kontroly ale chybí fixa, co teď? Kolem běží další závodník, Braňo. Nabídne se, že pro fixu sleze dolů. Máme odškrtnuto. Po chvíli pohled na Prahu, působí krásně optimisticky. Přes bahnité pole. Dolů, nahoru. Trochu bolí prstíky. Zahodím boty a naperu to Modřanskou roklí. Asfalt na sídlišti, kdo ho tam jen položil, tak pichlavý, au au. Je tu cíííl - ZŠ profesora Švejcara, 151 km a skoro 5000 metrů převýšení za mnou, uf.

Říkám si, čas mohl být lepší, má první stovka. Olaf: Čas fakt u tohohle neřeš. Bylo to za 38:18:08 a bosky z trasy 10 kilometrů. Celou trasu dokončilo jen 148 z 260 stovkařů na startu. Lída přibíhá pár minut za mnou. Jsme zase spokojeně spolu.

Hodnocení, závod, organizace a trasa parádní, Olafe dík. Počasí relativně též, zima byla jen trochu v neděli nad ránem. A to tím, že jsem měl jen kilt jako v létě, dvě trička a mikinu. Boty oboje celkem ok, Feelmaxům na ten brutál krpál ale chybí trocha terénního vzorku. Do čelovky nakonec stačilo jen pět sad baterií. Je co zlepšovat a dál trénovat, původně jsem chtěl čas 30 hodin. Na druhou stranu, na rozdíl od jiných závodů, druhý den v pohodě vybíhám schody a dávám krátký běh tempem 4:40 min/km. Jako bych ani nezdolával ty nekonečné dálky, kopce, terén, tedy pardon olafoterén.

Kamarád Michal se před závodem trefil a odhadl mě: "S DNF nepočítej. Pokud dáš 100 kilometrů, tak dáš i ten "zbyteček". Pak si řekneš "to je už jen maratón, to znám" a dojdeš to, beztak budeš na 100 kilometrech v noci a to nikde nic nejede. Takže půjdeš do rána, dáš 30 kilometrů a pak těch 20 už dáš i kdybys byl mrtvej."