S punkem v zádech k reprezentaci. Česká požitkářka si v horách plní sny

Poměrně dost jsem jich vyzkoušela, jezdila jsem hodně na kole, věnovala se dlouho horolezectví, ale až ultratrail a skyrunning mě dokázaly naplnit kompletně. Horolezectví pro mě bylo nádherné, ale příliš statické a mnohdy příliš drsné. Kondičně jsem běhala asi od 14 let, motala se kolem závodů a tréninkových skupin. Hory miluji a vzhledem k životním okolnostem nebyl důvod v nich nezačít naplno běhat.

Z hudby poslouchám snad úplně všechno, a to i při závodech, když potřebuji nějaké impulsy. Ovšem že „ladím trailpunk". Tak jednak mám hezké jméno (smích) a za druhé je to mým přístupem k běhání a závodění. Nemusím komerci, ani konvence, systematické tréninkové plány ani ladění přípravy před závodem, natož nějaká čísla. To až v druhé řadě. Někdy si vezmu rozbité hůlky, jindy nemám čím připevnit číslo. A někdy oboje.

Na Ultra Pirineu těsně před startem. O to jsou pak ale prožitky intenzivnější a silné okamžiky rozmanitější. Každá situace se dá vyřešit, o to je to pak zábavnější, člověk musí myslet a rychle se rozhodovat na místě. Strategie a logistika ale nějaká být musí, to je pro ultra nezbytné. V první řadě musím mít radost z přírody, volnosti a pocitů, že dýchám, vnímám a prožívám. Až teprve potom mohu přemýšlět o výkonu. Většinou si pak uvědomím, že mám v závodě dobrou pozici a že je tedy proč bojovat.

Nejspíš když jsem zjistila, že nemusím dělat mnoho pro to, abych měla dobrý výsledek. Horolezectví mi hodně pomohlo pokud jde o sílu, vytrvalost, pohyb v náročném terénu a odolávání extrémním podmínkám. Bohužel mě to ale dostatečně nenaplňovalo, hory pro mě skýtaly úplně jiné možnosti. Zkrátka jsem za nimi šla a začala si plnit sny. Teď je mi šestadvacet let, na kariéru v ultra mám ještě relativně dost času (smích).

Moje první ultra bylo na Dni cesty 2013, tam jsem běžela v kuse 50 kilometrů, abych zjistila, že jsem převážně pěšky schopná ve zbývajícím čase urazit ještě 78 kilometrů. Kdo by si pak nepomyslel, že na to má talent, že? Tak jsem ho tedy nezahodila a příští rok dala na jaře a na podzim na stejné akci cca 150 kilometrů za 24 hodin. První poctivé ultra ale byla denní část Pražské stovky 2013. Tak mě ta akce okouzlila, že je pro mě měřítkem pro všechny traily. Terén v blízkosti Prahy je opravdu rozmanitý i krásný, umí být náročný, s mnoha výškovými metry, skalami, bahnem i zábavnými brody. Baví mě bloudit v noci po lese, hledat kontroly, sledovat světýlka ostatních běžců, potkat zničehonic kamarády a sdílet zážitky, nebo také zabojovat o umístění. Ovšem není nic lepšího, než si dát v noci v mrazu na kontrole gulášovku a kofolu, což mě pokaždé hrozně nakopne. Samozřejmě přicházejí i krize, ale o to lepší pocity, pokud je člověk překoná.

Nejvíc si cením příležitosti reprezentovat Českou republiku ve skyrunningu za Czech Skyrunning Team. Loni jsem se podívala do španělského Bagá na Ultra Pirineu a dokonce se mi podařilo získat body. Je to opravdu až neuvěřitelné, když se na vás Kilian Jornet usměje, jak kolem něj vbíháte pozdě na start a od Emelie Forsbergové vás pak v cíli dělí jen nějakých deset žen. Těchto a dalších zážitků z průběhu závodu si opravdu cením. Na Eiger Ultra Trail jsem obsadila celkem pěkná místa na všech trasách, to je nádherný závod, moc jsem si užila i Swiss Irontrail, kde jsem loni zvítězila na 121 kilometrové trase.

Ráda objevuji a poznávám nové podmínky, takže zkouším nové závody, co to jde. U nás Horskou výzvu, B7, LH24, Hostýnskou osmu, Jesenický maratón, Silva Nortica Craft Marathon, Lysohorský čtyřlístek aj. Každá akce má něco svého, ale nejraději mám stejně svérázné ultratraily jako je Pražská stovka či Brtnické ledopády. Sedí mi jejich náročnost, skvělí lidé a zaručená dávka dobrodružství. Na co nedám dopustit, je Den cesty.

Bez nich by to nešlo. Přestat snít je zaručená tragédie. Letos se chci například vrátit do Pyrenejí, teď už vím, že to bude na Buff Epic Trail, kam mě šťastně vylosovali. Mimo jiné okouknout mistrovství světa, navnímat místní prostředí, lidi, atmosféru a nabrat inspiraci.

To, co už jsem vylíčila a také mnoho osobního prostoru. Na ultra je spoustu času na utřídění myšlenek či naopak kompletní pročištění hlavy, odpoutání od chmurné reality nebo taky spousta zábavy. Co člověk zrovna potřebuje. Záleží na přístupu, vše je konec konců jen v hlavě. Stejně jako člověk potřebuje být někdy sám, ideálně na hřebeni za svitu měsíce, jindy uvítá společnost kamarádů, co s ním sdílí radost a nadšení, nebo ho podrží v krizi.

Tréninkově jsem běhala i malé či větší silniční závody, to mě ale omrzelo. Také bych musela změnit běžecký styl, aby mi tvrdý povrch nepůsobil problémy. Takové desítky jsou dobré na sílu a rychlost, ale pro mě je to trápení, sotva vydechnu, natož abych si něco užila a cílový čas mě leda naštve. U maratónu mám více volnosti, ale dnes už je to pro mě příliš rychlá trať. Pražský maratón a půlmaratón jsem běžela především z jakéhosi vnitřního přesvědčení, že bych se jako Pražák musela stydět (smích). Bylo hezké vidět město z jiného úhlu, ale jednou to stačilo. Na letošním budu dýchat za firmu, to se nepočítá (smích).

To se odvíjí od toho, zda mám zrovna zranění. Můj rekord je 350 kilometrů za měsíc z roku 2013. Teď si léčím zlomené žebro, tak to valné není. Nejraději trénuji tak, aby to prvoplánově nebyl trénink. Řeknu si například, kde bych se chtěla proběhnout, co nebo koho vidět, domů už se nějak dostanu. Ono to pak trénuje samo, mnohdy v nečekaných dávkách. Ráda se k někomu přidám, ale nejlepší trénink je pro mě závod. Jakýkoliv. Na některé jsem třeba jezdila i na kole. Člověk se vybičuje k výkonu a pořád ho to baví.

Jakmile to přestanu dělat, přijde nějaký průšvih. Většinou záněty z přetížení. Takže kolo, lezecká stěna, posilování, turistika. Lezení mě baví nejvíc, ideální na disbalance, pracuje horní polovina, zpevňují se záda a střed těla, což je pro běh důležité. Člověk se protáhne úplně celý.

Rozhodně v tom mám při závodech výhodu. Mám ráda změny, rozmanitost, nové impulsy, zkrátka něco pro nervová zakončení a pro mozek. Počasí je na to ideální, stejně jako když se ztratím. Ale minout občarstvovačku, to bych se zbláznila (smích). V tomhle jsem požitkář, pro mě je závod jeden velký raut. Tady se umím radovat opravdu z maličkostí.

Nudu na závodě? Vzdát vlastně ano, při každé desítce (smích). A také na jednom maratónu. Po polovině jsem na deset minut zastavila a přemýšlela, zda se složím. Dokonce jsem se otočila a šla zpět na konec půlky, že vzdám. Pak jsem si to ale rozmyslela. Ještě nikdy jsem nevzdala.

Pokud s něčím bojuji, jsou to většinou nějaká nedoléčená zranění, která mě omezují. Teď žebra, naposledy výron, jindy ty záněty. S hlavou nebojuji, ta bojuje za mě. Ke konci těžkých závodů samozřejmě s celkovým vyčerpáním. Sport jsem dělala vždycky jen do té míry, aby mě bavil. Jinak to pro mě postrádá smysl.

Správné oblečení je pro každého jiné, každý si na to musí přijít sám, stejně jako na stravu. Sedí mi méně vrstev, na značkách mi nezáleží, dobré jsou kompresní věci. V tomhle nehledám složitosti. Neběžela bych ultratrail bez holí, spolehlivých bot a vazelíny.

Zda jsou lepší či rozmanitější je dáno především horskými podmínkami. Alpy v Čechách prostě nevykouzlíte. Terén je úplně jiný, příroda více podmanivá, výhledy impozantnější. A občerstvovačky bohatější (smích), potrpím si na místní speciality. Odvezete si často navíc suvenýry ze startovní tašky či cíle, multikulturní zážitky a zase o něco vypilovanou anglickou konverzaci, připojíte před a pozávodní poznávací dovolenou (nebo dobrodružný roadtrip stopem po Evropě) a pak zjistíte, že výše startovného nejen odpovídá nabytému komfortu při závodě, ale zejména prožitkům, které vám nikdo nevezme. Aspoň já na takové jezdím.

Nejspíš začít malými závody s nezaměnitelnou atmosférou, obklopit se fajn lidmi, s kterými lze všechno sdílet, poznat svoje limity a postupně je posouvat. Mít především sny, znát své cíle, mít kam směřovat. A prostě běhat, nic víc není potřeba.