Článek
Olina Procházková si běh zamilovala, musí si ho aplikovat pravidelně.
Olina Procházková si běh zamilovala, musí si ho aplikovat pravidelně.
Olina Procházková si běh zamilovala, odměnou jsou jí i medaile po závodech.
Kdy to bylo?
Jako správný puberťák jsem vyzkoušela snad všechny typy diet, snad s výjimkou té podle krevních skupin. Samozřejmě, čím víc jsem se snažila, tím jsem byla objemnější. Studovala jsem v Brně a studentský život to byl, jak se patří i se všemi neřestmi – studentská pečeť, pivo, párky, večírky, zkoušky a pak zase čokoláda, gauč a knížka.
A co bylo pak?
Jednoho letního odpoledne, může to být tak 12 let zpátky, jsem vstala z toho gauče, nazula si kecky a vyběhla do brněnských ulic. Za deset minut jsem s křečovitým úsměvem přiběhla zpátky, lapala po dechu a křičela: nikdy víc! Jenže druhý den jsem ty kecky zase nazula. Zjistila jsem, že je mi ta bolest celého těla nějakým zvráceným způsobem příjemná. Od té doby už bez běhání nemůžu být.
Takže vás běhání pořád baví?
Jo a moc. Myslím, že jsem si na běhání vypěstovala lehkou závislost. Poznala jsem to loni v zimě, kdy jsem si při tréninku natrhla sval a tři měsíce jsem s ním laborovala. Nevěřila bych, co to se mnou udělá. Mluvím o psychické stránce, nemohla jsem vydržet sama se sebou.
Mnoho lidí si běh zpříjemňuje hudbou. Vy nemusíte?
Většinou si ji beru s sebou, ale tady v Praze o nic nepřicházím. Hudba mě naopak nabíjí a žene vpřed. Jsou místa, kde i já sluchátka odkládám – například v lese nebo v horách, kde si můžu vychutnat ticho a klid. Takových výběhů ale bohužel moc není.
Kde tedy běháte?
Tak různě. Teď v zimě běh přizpůsobuju počasí. Nesnáším běžecký pás, dokud neklesne teplota pod mínus 10 stupňů, běhám venku a to kdekoliv. Přes týden vybíhám ještě ráno před prací do pražských ulic, o víkendu natáhnu krok směr Zbraslav, podél Vltavy. Často jezdím i do Poděbrad, kde mám taky oblíbenou trasu kolem řeky. Voda mě uklidňuje. Občas vyrazím na závody.
Na které třeba?
Nemám ráda městské davové šílenství. Vybírám si spíš menší a pohodovější závody mimo Prahu někde v přírodě.
Běh milujete, ale přesto: býváte před závodem nervózní?
Jsem nervák. Přestože nejsem vysoce ambiciózní typ, tu trému před závodem si teda užívám (smích). I když se snažím nedat ji na sobě znát. Nejhorší zážitek mám asi z mého prvního maratónu ( čas 03:54, druhý 03:47), kdy jsem plašila už týden dopředu, až mi z toho naskočil pásový opar. Dnes už to tolik neprožívám, nebo se o to alespoň snažím.
Jakého úspěchu si nejvíce ceníte?
Asi právě mého prvního maratónu. Letos mi pak udělala největší radost stříbrná medaile z půlmaratonu Silva Nortica v Novohradských horách.
Troufla byste si i na dráhu?
Proč ne. (smích). Ovšem pouze bez překážek.
Děláte i jiné sporty. Které vás ještě baví?
Poprvé jsem letos vyzkoušela triatlon, přivedl mě k němu kolega v práci. Vzhledem k tomu, že od dětství miluju plavání a poslední roky jsem mnoho času trávila ve spinningovém sále, přišlo mi jako dobrý nápad vše propojit. Zvládla jsem dva závody a byla sama překvapená, jak moc mě to chytlo. Prostě příjemná změna. Běhání je pro mě pořád na prvním místě, ale už to trochu zavánělo stereotypem. Trénink na triatlon je zpestření – náročnější, ale zábavnější.
