Když se zamilujete, není co řešit. Máma, která běhá pro radost

Pocházím ze sportovní rodiny, takže i moje děti jsou odmalička vedené ke sportu. Dcera i syn si rádi zasoutěží na některém ze závodů, kam jedu já. Téměř na každém závodě je příležitost. Po doběhu svého závodu se z nich stávají mí nejvěrnější fanoušci. Někdy také pomáhají rodiče, které mají moje děti moc rádi a udělají si společný program, když já jedu na závod. Myslím, že je to tak správně.

Jako dítě jsem hrávala basket. Na okrese jsme byli šestí ze šesti, ale s o to větší chutí jsme hráli. Se závoděním se pojí zlomový okamžik v mém osobním životě. Jednoho dne jsem musela udělat takové bolavé rozhodnutí. Věděla jsem, že myšlenky musím nasměrovat jinam. A tak jsem se v červnu 2013 přihlásila na Kladenský maratón a začala trénovat. Atmosféra závodu a maratón vůbec mě uchvátily tak, že jsem závodit a běhat už nepřestala. Jen jsem se začala orientovat jiným směrem.

Ani nevím, tak před patnácti lety. Nazula jsem kecky a běžela kolem Labe. Byly to krátké úseky a nebyla v tom žádná pravidelnost, ale radost tomu nechyběla nikdy. Pak dlouhá pauza a pobíhání spíš kolem dětí (smích). Znovu jsem začala asi před 3,5 lety.

Sport je obecně součástí mého života. Hodně mi dává, málo mi bere. Běhání asi proto, že kecky můžu nazout kdykoli a běžet ráno, večer, nebo v noci. Ať svítí sluníčko, prší nebo sněží. Jednoduše řečeno, běhám prostě ráda.

Nemám žádné tréninkové plány, řídím se v podstatě „diářem". A hlavně tím, jaké mají děti aktivity, kdy na mě zbyde čas (smích). Jsou momenty, kdy stoupnu i na běžecký pás, který mám doma. Ne, že by mě to nějak extra naplňovalo, ale když není jiná možnost, tak co se dá. Když mám volný víkend, jsem na druhou stranu schopná ho celý proběhat. Nemá to moc logiku a je to asi tréninkově špatně, jenže to se mi moc vysvětlit nedá, já běhám prostě ráda.

V první řadě jsem máma dvou dětí a ty mě potřebují nejvíc. Běhat můžu celý život, ale děti odrostou. Jsme hodně spolu. Vlastně s sebou všude nosím tašku s věcmi na běhání. Když jsou děti na atletickém tréninku, běžím taky. Zároveň mi moje profese (učitelka na střední škole) umožňuje také někdy vyběhnout, když jsou děti ve škole a školce.

To je různé. Nejvíc naběhám v zimních měsících a potom taky v létě, kdy mám dvouměsíční volno v práci. Jsem schopná dát v tréninku třeba sto kilometrů od pátku do neděle, záleží na čase. Vloni jsem naběhala něco kolem 3 300 kilometrů.

V zimě běhám hrozně ráda. Ideálně, když je sníh, to je mi asi nejlíp. Problém to není vůbec, naopak se většinou tak koncem října začnu těšit, jak sundám všechna ta závodní čísla a začnu běhat tady u nás okolo Poděbrad pomalu a daleko. Pak už se zase v únoru těším, že nějaké to číslo navléknu a zase zažiju tu atmosféru závodů.

Neběhám dlouho, běhám silniční závody tady u nás - Poděbrady, Nymburk, Kolín a hlavně desítky a půlky. Mám ráda i klasický silniční maratón, ale srdcem mě to nejvíc táhne do hor. Když jsme se s kamarádem Norbertem připravovali na první B7, čas od času jsme odjeli do Krkonoš a běhali jsme tam ve dne v noci, to byla nádhera. Úplně nejraději běhám v horách trasy mezi 60 - 80 kilometry.

Mí kamarádi o mně vědí, že jsem schopná zabloudit i na perfektně značené trati, takže každý závod, ve kterém doběhnu do cíle, je pro mě velký úspěch (smích). Jsem ráda, že se mi dvakrát povedlo doběhnout do cíle Beskydské 7. Moje srdeční závody jsou dva: Jizerský ultratrail a Hostýnská 8. To jsou závody, které mě oslovily nejvíce především skvělou atmosférou, svou obyčejností, spoustou bezva lidí všude kolem, bezchybnou organizací. Kdo závody zná, asi tuší. První B7 pro mě byla osobní metou. Něco ve smyslu, když tohle doběhnu, tak snad už všechno zvládnu. Je to masovka, ale něco tam je ve mně, proč se tam ráda vracím. I když potom, když jsem pod Smrkem (5. kopec) tak fňukám, jak hrozný kopec to je. Ale když se pak vydrápeme nahoru, tak si říkám, že to tak hrozný nebylo. Beskydská sedma 2015 trochu bolela, posledních 15 kilometrů po mém boku muselo být hrozných. Proto se sluší poděkovat týmovému parťákovi Norbertovi, že to po mém boku vydržel.

V extrémních životních situacích se charakter člověka neutváří, ale ukazuje. Na Hostýnské 8 v roce 2014, kde náš tým na trase trávil hodně moc času, jsem viděla, co to je, když se člověk kousne, nevzdává se, i když už nemůže dál, kdy je na pokraji svých sil a přesto se nevzdává.

Jojo, vzpomínám. Bylo to v roce 2014 a první jsem byla, to je fakt (čas 03:33:13). Ale asi ze 4 nebo 5 běžících žen na maratónské trati (smích).

Běh mi do života přinesl spoustu nových lidí, kamarádů a poznání nových míst. Prohloubil moji lásku k horám a nasměroval můj život jinak.

Neběhám dlouho, zdravotní problémy mě zatím míjejí, musím to rychle někde zaklepat. Vzhledem k tomu, že slovo regenerace je mi poměrně vzdálené, tak to považuji za velké životní štěstí.

Mám jedny boty do hor a do terénu a jedny na silnici. Když je rozdrbu, vyhodím je a koupím si zase nové. Nějaké funkční oblečení mám, bez toho by se špatně běhalo. Běhání pro mě ale není módní přehlídka, je to sport.

Nazujte boty, nasaďte čepice, sluchátka nechte doma a vyrazte, uvidíte.

Pro mě jako pro člověka, který běhá jen tak obyčejně a pro radost, který si neklade cíle překonat soupeře, ale jen sebe sama je to bez váhání radost, pocit.

Můj život se před třemi roky obrátil vzhůru nohama, což mě naučilo neplánovat daleko a radovat se z každého dne. Nedávno mi dcera řekla, že by se mnou jednou ráda běžela v horách, až bude velká. Třeba to tak bude, třeba ne, to je její cesta, já ji jen doprovázím.