Bosý ďábel hlásí: Pokus o přeběhnutí Vysokých Tater

Jen tak mě napadlo proběhnout se v Tatrách, neboť naposledy jsem tam byl jako malý a ty kopce byly tak veliké. Komu jinému to nabídnout než Lídě. Vybrali jsme spolu noční žlutý Regiojet. Jiným vlakem bychom v Popradu ráno nestihli bus na druhou stranu Tater, do Tatranské Javoriny. Plán je ambiciózní, maratón zpět do Popradu.

Praha 21:46: Uléháme do lehátek a svištíme. I když v lehátkovém kupé pro šest až tolik místa není, na spaní to stačí. Vlak jede klidně, ale jen než dojedeme na Slovensko, pak trochu hází. V porovnání s našimi dávnými bratry máme tedy poměrně pěkné, kvalitní koridory, ale vyšší rychlost by neškodila. Chrrr-crrr a už před pátou vystupujeme v Popradu.

Rozkoukáme se a jdeme najít autobusové nádraží. Objedeme Tatry a v sedm hodin vybíháme z výšky 1000 metrů nad mořem z Tatranské Javoriny. Naboso pro začátek dva kiláky po nové asfaltce. Na rozcestníku se dozvíme, že k Téryho chatě je to pět a půl hodiny. Na rozcestí nad chatou tedy 5 hodin na necelých 10 kilometrů. To jako myslí vážně?

Poklidně pobíháme lesem a po pořádném kopci ani vidu ani slechu, místy jsem použil sandále Earth Runners z naBOSo, Lída běží v adidaskách. Nastoupáno máme zatím sotva 500 výškových metrů. Po více jak osmi kilometrech přeběhneme potok a cesta se rázem změní. Velké kameny, menší kameny a suť. Kopec je konečně tady, stoupání velí použít bosé ťapky a jde se na to. Ještě si teda dáme pusu, menší svačinu a nějaké to selfie. Společné fotky jsou na samospoušť v mobilu umístěném v podomácku vyrobeném stojánku z drátu. Fotografa si seženeme možná příště.

Cesta se klikatí neznatelně mezi šutry, ale velmi znatelně do kopce, prozrazuje ji jen zelená značka. Jak řekla Lída, není to asi lehké s kyblíkem bílé a zelené barvy tady značit cestu a nerozlít. Svižně přeskakujeme po kamenech a pozorujeme dole malé tečky, ty turisty v pohorkách z našeho autobusu. Měli jsme dobrý pocit alespoň z toho, že nás nikdo z nich nedohnal. Alespoň částečně se nám tedy ten běh podařilo nasimulovat.

Skáču nahoru jako kamzík a občas na Lídu čekám. Mezitím na mobil vykroužím nějakou tu panoramatickou fotku, výhledy jsou tu prostě parádní. Je před námi stěna a vrchol hodně daleko. Najednou jsme ale po 11,5 kilometrech v nejvyšším místě našeho putování skoro ve 2400 metrech nad mořem. Vzduch je čerstvý a žluté tričko Světlo pro svět se mnou výš ještě nebylo.

Kousek po řetězech a sešup klikatou cestou dolů. Teď to přijde, nedávám pozor a následuje uklouznutí po sypkých šutrech a na pravé ťapce mám dva do krve odřené prsty a lehce pošramocené levé lýtko. Volat vrtulník nebo pokračovat? Pokračujeme, za chvíli jsme u plesa, umyju chodidlo, nahodím desinfekci a náplast. U místa, kam to bylo dle značky 5 hodin, jsme za zhruba tři a půl. Zatím dobrý.

Lomnický Štít je v mracích. Jenže, stačí se otočit a kouknout na žlutou značku na Priečne sedlo. To bych vám nepřál vidět. Strašný krpál, nahoře kolmá stěna s řetězy. Přitom na mapě je to jen krátká žlutá čára přes pár vrstevnic. Pokud by nebylo tak hezké počasí a na řetězech jsme neviděli důchodce, jak si fotí selfíčka, tak by nás tam asi nikdo nedostal. Stoupám, zhruba čtyřkilový batoh táhne mírně dozadu. Držím se levou rukou a nohu dávám skoro o metr výš na další výstupek na skále, pak se přitahuju rukama. Tady není čas na hrdinství, fotku střihnu, až když se dá stát oběma nohama na zemi.

Příkré kopce, které bychom bez řetězů neměli šanci zdolat, mi připomněly, že nemám zrovna silnou horní část těla. Ale na přežití to stačilo. Občas jsme se zasmáli tomu, že se nějak moc plazíme na tak "krásně běhatelném terénu".

Po necelých čtyřiceti minutách se nám otvírá pohled na další vrcholky Tater. Obdivujeme dvanáctiletého kluka, který za pomoci rodičů ty řetězy také zdolal, Prostě borec. Já je zase zaujal svou běžeckou sukní.

Sešup a mírný seběh ke Zbojnické chatě. Na ceduli byl uveden čas 2:30. I s těmi řetězy jsme tam za zhruba hodinu padesát. Dáme si každý fazolovou polévku za čtyři eura. Všechno se na chatu tahá ručně, tak proto ty vysokohorské ceny. A pokecáme s těmi zmíněnými turisty.

Můj plán byl vzít to ještě přes sedlo Prielom na vrchol Východá Vysoká a pak dolů. Ale k našemu překvapení byly v těch Tatrách kameny! A taky velké kopce... Pohled na kopec, který byl dle mapy jen tři kilometry, opět vyrazil dech a asi by nám nezbyla časová rezerva. Tak jsem změnil plán a vyrazili jsme dolů po modré, směrem na Hrebienok.

Běžím bosky, ale je to hrozná dřina skákat ze šutru na šutr. Za údiv a obdiv turistů to ale stojí. Po několika kilometrech se zas obuju do sandálů. Neboť to se nedá. A taky chci stačit Lídě. Kámen, kořen a flák ho! Lída padá a kutálí se. Já místo focení přibíhám k ní. Jen trochu odřené koleno a díra v botě. Ke slovu se opět dostává lékárnička.

Teď už na pohodu po modré kolem vodopádů Studeného potoka. Pod lanovkou na Lomnický štít. Tipujete správně, je zase v mracích. Seběh do Tatranské Lomnice, kde si po dvacetisedmi kilometrech vychutnáváme večeři a čekáme na električku, vláček, co jezdí pod Tatrami. Pak ještě dvě hodiny čekáme v Popradu na vlak a svištíme zpátky.