Slavkovský štít ve Vysokých Tatrách ‒ ztrestejte svá stehna jako nikdy předtím!

Je dostatečně statisticky i lékařsky prokázáno, že trénink ve vyšších nadmořských výškách má mnoho výhod pro běžce toužící po dalším zlepšení. Nižší poměr kyslíku ve vzduchu, vyšší zátěž pro dýchací a oběhový aparát, nárůst počtu červených krvinek, lepší výkony v nižších výškách. Tento začarovaný kruh je dobře znám. Jednotlivé prameny se ale značně liší v údaji, od jaké nadmořské výšky toto platí. Dva, dva a půl či tři tisíce metrů? Každopádně nejvyšší hora Česka Sněžka nám stačit nebude. Zavítáme tedy k našim bývalým bratrům Slovákům a podíváme se do nejmenších velehor široko daleko.

Slavkovský štít je postrachem všech turistů. Běžcům se o něm zdá v divokých snech plných mrtvolného potu na čele a neovladatelných křečích v lýtkách. Kdo tento vrchol Vysokých Tater zná, raději se mu vyhne. Cesta na něj je pekelná. A obávaná modrá značka nikam nevede. Jen přes kamenitý hřeben na vrchol bez jediného stánku s párky v rohlíku, tam končí. Téměř pět hodin se turisté ze zastávky lanovky Hrebienok trmácí do kopce bez jediné možnosti občerstvení či přestávky z dosahu řádících živlů. A necelé čtyři hodiny zase dolů. Plnotučná túra na celý den. Co si tady počne běžec?!

Opravdový masochista začíná ještě o více jak dva kilometry níže, ve vísce Starý Smokovec. Já volím kratší variantu Hrebienok ‒ vrchol ‒ Hrebienok. Po vystoupení z lanovky se podívejte do nejbližšího nejprudšího a zdánlivě nekonečného kopce. Ano, to je on. Slavkovský štít. Pro začátek zvolím nedovolenou zkratku a po pár metrech opouštím červenou značku do prudkého kopce bývalé sjezdovky. Uspořím tak zhruba dva kilometry, míjím Slavkovskou vyhliadku s několika odpočívajícími turisty a rychle nabírám výšku. A náběh na infarkt.

O běhu by mohl hovořit jen ten největší optimista. Už po prvních pár stech metrech mne pálí stehna jako čert a plíce chlapce z doliny nezvládají zásobovat svaly dostatečným množstvím kyslíku. Popobíhám v nejméně příkrých úsecích, v těch nejprudších se snažím alespoň o rychlou chůzi s opíráním rukou o kolena. Výstup je náročný i psychicky. Několikrát se vám bude zdát, že před sebou máte vrchol takřka na dosah a několikrát zjistíte, že jde jen o nějaký nevýznamný výšvih skalnatého hřebene. Jeden z nich bude i Slavkovský nos. Nemůžu uvěřit údajům na sportovním computeru ‒ přes 20 minut na jeden kilometr! No, tak jeden rekord bychom už dnes měli...

Stehna pálí a zároveň tuhnou, zvedající se vichr nepřeje ani dobrým výkonům, ani dobré náladě. V plicích to podivně píchá a ani ta tatranská panoramata už nejsou, co bývala. V ústech se zintenzivňuje pachuť krve a mozek myslí na jedinou věc ‒ už být konečně nahoře a nohy opřít o kámen kopyty vzhůru. Po hodině a půl bezbožné dřiny se v mém zorném úhlu konečně objevuje vrcholový kříž. Není pochyb, toto už opravdu je vrchol Slavkovského štítu.

Po nezbytné a poměrně dlouhé pauze na vydýchání následuje cesta dolů. Nohy se třesou přestálým vypětím a já jen čekám, kdy mi při doskoku na další nestabilní kámen turistické stezky povolí zesláblá noha, a já skončím na zadku. Jen čirou náhodou se tak neděje. Rozradostněn tímto úspěchem volím modrou turistickou pro celou cestu zpět až na rozcestí s červenou Pod Slavkovským štítom. Odtud se značnou úlevou skotačím přes kořeny stromů a uvolněné kameny zpět k záchranné stanici lanovky. Prodlužuji si tak trasu o dva kilometry. Při průměrné rychlosti klesnuvší na závratných dvanáct minut na kilometr si to ale mohu dovolit.

Computer mluví cosi o 190 hodinách nutného odpočinku. Cítím se spráskaný jako po náročném městském maratonu. Uléhám do trávy a svůj skelný pohled bořím do mraků. Výrazně zvýšeného tréninkového efektu bylo dosaženo. Už se těším na ty nové červené krvinky. Teď se jdu ale pořádně vycpat. Nebo jsem myslel vyspat?