Zahálka na Moravě podváděl

Přespím pod hvězdami a razím vlakem na start druhé etapy do Boskovic. Beru tričko Světlo pro svět, novou lehkou krátkou sukni, jak jinak než vlastní výroby. A osmimilimetrové sandále Pathik, velmi lehké, tak to na silnici nebude taková zátěž. Úplný Tarahumara prostě. Martin mě vyfotí na startu, kdybych se náhodou nedoplazil do cíle. Se svou výkonností radši vybíhám s pomalejší skupinou o hodinu dřív. Což je super, už od třetího kilometru běžím do strašného krpálu jako druhý a utekl jsem i vodiči na kole.

Od čtvrtého kiláku mi najednou nějak nevadí štěrková cesta. Prvních deset kilometrů se příjemně vine do kopce. Pak seběh a máme tu třetí občerstvovačku na osmnáctém kilometru. Sezobnu od všeho něco a hlídám si čas, ty občerstvovačky mi nejdou, jsem tam vždycky hodně, hodně dlouho. Valím přes železniční koridor dál a pak na kopec. Poprvé jdu, těch pár metrů nemá cenu běžet. Píp na hodinkách a je tam půlmaratón za 2:10, na ty kopce a šutry zatím dobrý. Polní extra kamenitá cesta, tady to i přes sandály trochu bolí.

Černá Hora, do pivovaru na kachnu tentokrát nejdu. Cesta se mění a běží se asi kilák vzrostlou trávou a roštím. Pro mě s mou výškou nevýhoda, sotva přes to vidím. Beru pak radši ten kopec a je tu 32. kilometr. Přiznávám, že mi trochu docházejí síly, většinu cesty běžím sám. Bosky bych na tom štěrku asi úpěl. Najednou někoho slyším za sebou. Že by mě dobíhal ten, co je pár stovek metrů stále za mnou? Ne, je to Dan Orálek, který vyběhl o hodinu později. Držím se ho z mírného kopce asi půl kilometru k občerstvovačce, paráda.

Zase prudký kopec, skoro půl kilometru. Nějak ho vyjdu, což u mě znamená svižnou chůzí. A už se blíží další z rychlejší skupiny. Výhoda pro mě, chvíli se vždy držím a to mě nakopne. Stoupání asfaltem pokračuje. Pak lesem po červené a z Rašova z kopce do Lomnice. Přiznávám, že seběhy stále moc neumím, mohlo by to být jinak rychlejší. Kolem kostela poslední kopeček a u školy sprintík a cíííl! Je to tam, 45 kilometrů, převýšení dle hodinek 856 metrů za 4:49:26, celkově 34. místo. Moc se mi závod líbil, chtěl bych běžet další etapu. Čeká mě ale v týdnu ještě jedno natáčení.

Jenže pak přišlo odhalení: "Zřejmě jediným vzrušujícím okamžikem se tak stalo odhalení známého bosonohého běžce Tomáše Zahálky. Namísto naboso totiž běžel obutý v tarahumarských sandálech a pozorným rozhodčím neuniklo, že pod sukní měl slipy, navzdory svému image, že běhá zásadně naostro." Spodní prádlo přitom fakt nebyl ideální nápad, od třicátého kilometru to nepříjemně dřelo.

V pátek se vracím, do Bystřice na šestou etapu. Tu Sigrid Eichner běží jako její 2000. maratón, držím palce a gratuluji. Tentokrát zahazuji boty, běžím naboso a naostro. Ostře prvních sedm kilometrů k rozhledně Karasín, jsem první z pomalejší skupiny. Jenže pak to přijde, zhruba tříkilometrový seběh po opravdu hrozném štěrku, předbíhá mě kdekdo. Nevadí, vybíhám kopec a jsem zase pod hradem Zubštejn.

Seběh, tady to znám, fotím si značku stoupání. Zase Dan, přidávám na své maximum a držím se tak půl kilometru, uf. Štěrková cesta zase pořádně zabolela. Ale z Věchnova je to převážně z kopce a po asfaltu. Místy se mi v tom vedru lepí na ťapky, ale lepší než šutry. Seběh a zase Nedvědice. Kolem řeky by to mohlo být lepší, ale jde to. Soupeřům říkám, že kdybych měl boty, všechny je předběhnu. Jeden se směje: "Takhle máš šutry až v botách, co?" Vracíme se na asfalt. A jediné co mě napadlo, abych si trochu zlepšil čas, ten pětikilometrový kopec vyběhnout, co to dá. Chvílemi mám na hodinkách tempo 4:20 min/km a předbíhám. Maratónská zeď se nedostavila, nebyl na ni v kopci čas.

Občerstvení a už překonat jen pár šutrů po žluté značce. Těším se na asfaltový seběh. Jenže se jedná o takovou drť vylepšenou záplatami s kamínky. Kousnu se a běžím. Dole fotí Dan, tak posledního půl kiláku sprintem do cíle. Tentokrát to taková hitparáda nebyla, 43 kilometrů, převýšení dle hodinek 886 metrů naboso za 5:28:12, celkově 47. místo. Chcete-li o hodinu zpomalit, zujte se.

Když už jsem tady, tak se hlásím i na poslední sedmou Cimrmanovu etapu. Uvidíme, co to udělá, dva závodní maratóny za sebou. Nepředbíhejme ale. V 8:30 vyběhneme, zase jdu podvádět s těmi sandály. Běžím po cyklostezce a kecám s Mirkem. Po necelých čtyřech kilometrech doběhneme k lesu a první občerstvovačce. Lesem do kopce mu mizím. Na trase čeká devět kilometrů dlouhý kopec většinou po šutrech, poslední tři jsou po asfaltu. Na vrchu si užívám, jak větřík mírně fouká pod sukni, za elasťáky nebo kalhoty bych jí rozhodně neměnil. Takto mi to nejen běžecky vyhovuje nejvíc.

Pak seběh po ne moc hezké štěrkové cestě. Kdo asi vymyslel na cesty používat různé šutry a šutříky? Seběh lesem, po lesní cestě je naopak poměrně příjemný. Máme tu skoro půlku závodu a dobíhá mě zase Mirek a Alena Žákovská. Martin mě blejskne na mobil a běžíme do druhého kola. S Mirkem a pak s Alenou. Ta získává. Na rozdíl ode mě občerstvovačku neprokecá, ale běží dál. Po asi třech kilometrech ji ale mám. Následuje oblíbené předběhnutí Danem. Pak mě předběhnou ještě tři běžci, ti ale běží jen půlmaratón.

Alena mě doběhne a zase předběhne na občerstvovačce. Lesem jí sice zase předběhnu, ale poslední dva kiláky to na mě trochu dolehlo a už nemám takový výkon. Nechávám se od ní o minutu zdolat. I tak zase u školy razantně finišuji a je z toho 43 kilometrů, převýšení dle hodinek 745 metrů za 4:26:49, celkově 61.

Za mě dobrý, zatím můj nejrychlejší terénní maratón. Atmoška, zázemí ve škole, servis, občerstvovačky na každém rohu a sváča po závodě parádní. Kdo nevěří, ať tam běží, třeba ho MUM také pohltí jako mě. Na MiniMUMu, což jsou tři vybrané etapy, byl druhý kamarád Jarda Urban a MUM vyhrál jako obvykle Dan Orálek, gratulace.

Tak příště třeba na celém MUM! Dám všech sedm závodů? Jak říká Dan: „Když to nezkusíš, nevíš."