Polibek rozhodoval o vítězství či ztrátě

Přijíždím vlakem, tedy když se opravují koleje výlukovým autobusem, do Ramzové. Nějak s pocitem minimální formy. Trochu na mě naběhané kilometry dolehly. Když se po dvou letech vracím na místo činu, chvilku přemýšlím o trase závodu známého i pod zkratkou YES. Poběžíme z Ramzové na Šerák, přes Červenohorské sedlo na Praděd. Pak přes Petrovy kameny a Ztracené kameny na Skřítek, převýšení je kolem 1700 metrů. V nabídce je ještě půlmaratónská trať ze sedla, která vynechává Praděd. Na dvě místa startů a cíl jinde, je závod logisticky náročný. Organizátoři ze sportovního klubu 3THX a Báječné ženy v běhu to ale zvládají skvěle.

Zatím nepřijely ze Skřítku autobusy s ostatními závodníky, tak na registraci není ani bota, hnedka dostávám pěkné číslo 7. Je tu Lukáš z našeho Světlo naBOSo týmu. Dále Veronika, se kterou jsem předloni také přijel, běžel a utekla mi. Pak se přihrne dav závodníků, mezi kterými je třeba známá postava tohoto už legendárního závodu Georgis Fasulis. I ten mě předloni předběhl. A mnozí další, David nebo Alexandr a Martin z Maratonského klubu Prostějov. Částečně naboso, částečně v sandálech a za doprovodu krupobití, které trvalo zhruba tři čtvrtě hodiny, jsem to tenkrát doklepal těsně do limitu, za 6:29:45.

Občerstvovaček bude dost, beru do kapsy lněné sukně jen tyčinku, datle a magnézium. Na pásek mobil a do ruky malou lahvičku na vodu. V deset hodin startujeme. Zapomínám na všechno včetně formy, ale vzpomínám, jak se u Vražedného potoka vytvořil špunt závodníků. Taktika je jasná, vezmu sandále Earth Runners a vypálím, co to dá, na Šerák a pak to nějak doběhnu. Kolem potoka prolétnu a stihnu i nějakou tu fotku. Mírný kopec, vlevo krátká rovinka. A teď to přijde, dva kiláky krpálu, prostě pořádná porce zábavy. Šutry, kořeny a tak. Jeden cyklista se nás vyptává, zda tudy projede. To asi ne, kamaráde!

Člověk se ani nezapotí a je nahoře za 47 minut. Je za námi převýšení 500 metrů na pět a půl kilometrech, zlepšení o sedm minut. Ale ten, kdo bude nahoře první, dostane koloběžku. Prozradím, že mi unikla o dost a z cíle tak budu muset po svých. Jak jsem se později dozvěděl, Lukášovi jsem utekl o sedm minut, zatím. Na občerstvovačce zdravím Karolínu a zhltnu trochu vody.

Ještě do kopce přes Keprník a šutrovitý seběh, sukně jen vlaje. Následuje kratší výběh a štěrkový seběh, hledám ztracenou formu a v mracích vyhlížím Praděd. Konečně je vidět a přes několik kopců vypadá strašně, strašně daleko. Přitom nás čeká jen asi 15 kilometrů. Rvu to po štěrku z kopce ‒ při focení jsem samozřejmě předbíhán ‒ na Červenohorské sedlo s další občerstvovačkou.

Těším se ale na mou milou Lídu, která pomáhá na další občerstvovačce na Švýcárně. Láska hory přenáší, tady to platí doslova. Po červené značce přeskakuji rozbité dřevěné chodníčky. Díry s hřebíky, tak pozor! Pak po šutrech do kopce. Krátká rovinka a Veronika mě zase předběhne. Závod se přehupuje do své druhé poloviny.

Lída pobíhá kolem stolku s občerstvením, doplňuje vodu, ionťák a kolu a pak přibíhá ke mně. Nějaká ta pusa, popovídáme si a pak se pustím do všeho, co se nabízí. Meloun, banány a mnoho dalšího. Čtyřminutovou idylku nám naruší jen jeden běžec v černém se zeleným šátkem a milimetrovými ťapkami Sockwa na nohou. Hele Lukáš, já mizím. On se moc zdržet nenechá a rovnou běží. Po asfaltce, tedy mírně do kopce spíš po takové drti z kamení. Chvílemi i jen jdu.

Vzhůru na Praděd, který je na 26. kilometru, mezi davy turistů a cyklistů. Nahoře jsem o zhruba tři čtvrtě hodiny dřív než předloni, za 3:17. Cestou dolů udělám Lukášovi pěknou fotku a plácnu si s těmi, co valí nahoru, kilometry naskakují. Z Ovčárny do posledního většího kopce na Petrovy kameny. Zase doběhnu Veroniku. A následuje skoro nekonečná hřebenovka. Převážně mírně z kopce k Jelení studánce. I když proti předloňsku běžím mnohem rychleji.

Do kopců jsem rychlejší, ale tady když se to přehouplo, mě po třinácti kilometrech Lukáš doběhl a mizí mi. Následují Ztracené kameny, které se letos tak nějak dají a pak už jen seběh. Zase Lukáše doběhnu. A máme tu rovinku, posledních 600 metrů a schyluje se k finiši. Pocitově mi přijde, že spíš skoro jdeme, ale na hodinkách je tempo lehce pod 5 minut na kilák. Nebudu vás napínat, už jsem neměl náladu a morál ho honit. Utekl mi o 24 vteřin, pusa na Švýcárně rozhodla.

Veronika řekne, ať jdu a dobíhá kousek za mnou. Cíl protnu v čase 5:02:15, ve kterém je zahrnuto 70 fotek z trasy, na celkovém 113. místě z 285. maratonců. Tedy řekněme, mírné zlepšení tu je.

Následuje pozávodní pohoda, cachtáme znavené nohy v bazénku. Mám jen drobnou výtku, v cíli se nabízí klobása, což jako řada běžců nemusím. Dále byla na výběr polévka z pytlíku. Pak mám radši cíle na kopci, to nejsem tolik předbíhán. Jinak se mi závod moc líbil. Veronika dodává: "Máš super fotky. Příště mi poneseš zrcadlovku, budeme mít na co koukat. To tě trochu zdrží a doběhnu před tebou."

Počkám na Lídu, až se vrátí z občerstvovačky a trochu jim vypomůžu s uklízením čipů a stanů. Spolu pak přespáváme v hlubokém lese nedaleko chaty a to je konec příběhu, zatím...