Naboso a na candáta: KTRC Krkonošský SkyMarathon

Petr Daubner, ten co mě před třemi lety vyhecoval k běhání, šel o prázdninách z východu na západ Českou republikou. Tak beru jako trénink pár dní a nějakou tu stovku kilometrů s ním, Lídou a dalšími pod širákem. Jenže ouha, v pondělí mě začalo bolet kolem palce na noze. Tak jsem vyrazil na rentgen a dostal jako běžec základní radu: „Tak neběhejte!"

Celkem to odeznělo, tak už v pátek jdu pro číslo a potkám Soňu a Michala. Pak v hotelu Hromovka ve Špindlu ladím s Šárkou a dalšími běžci formu. Na tričko Světlo pro svět špendlím číslo. Předzávodně slupnu candáta a švestkový koláč, vaří tam mimochodem výborně.

Ráno je to na start zhruba kilák a půl z kopce. Chystáme se na vysokohorský výstup. Já beru mobil, dvě tyčinky, datle, magnézium, kokosovou vodu a malou láhev s vodou. Narvu to do kapes osvědčené lněné sukně a ručně vyrobeného kapsáře. Ještě skupinová fotka od Leoše Horáka se sobem Kilpíkem a jde se v 8:10 na start. Potkávám také Edu Kožušníka, který běží krátkou trať se synem.

Naboso mírně po travnatém svahu, kousek hrubšího asfaltu. A je tu první špunt, čekáme tak dvě minuty. Schody a lesem přes kořeny až pod konečnou lanovky na Pláních. Honza mi dělá legrácky do objektivu. Teď je ale třeba to pustit po sjezdovce dolů. Naštěstí je sjezdovka řádně posekána, jen sem tam nějaký šutřík a strouhy pro odvod vody. Cupitám přes přední část chodidel a občas i někoho předběhnu. Těch, co předběhnou mě, ale taky pár je. Trochu jsou cítit dolní stehna.

Zážitek z mého prvního bosého seběhnutí sjezdovky nezapomenutelný. Pět kilometrů za námi, fotím. Andrea Melenová fotí mě, se sandály v ruce a mobilem, pravý to skyrunner. Moderátor Pepa Melen k mému číslu 8 říká: „Osmička je malý sněhulák, ten cestou ochladí." S úsměvem vzhůru do další sjezdovky. V půlce kopce stíhám ještě krátký rozhovor pro Český rozhlas. A tentokrát vyfotím i fotografa Ladislava Adámka, než stihne blejsknout on mne. Mírně kopcem a otvírá se výhled na hory a doly. Kozí hřbety, v mracích Špindlerovka, kousek dál Labská bouda. A nezapomeňme na Medvědín, kolem kterého poběžíme dolů. Na šestém kilometru prostě krásný a optimistický pohled na to, co nás ještě čeká.

Jenže pak to přijde. Seběh sjezdovky Stoh. Vyšlapaná, trochu blátivá cestička. Brzdím to ťapkami o trávu a borůvčí. Tak tohle nejde, zas nakopnu palec. To bude můj konec. Když mě předbíhá i Eva Fryšarová, tak jí alespoň udělám fotku. Asfaltka a šutry na Kozí hřbety. Po velkých kamenných schodech. Je čas začít závodit, obouvám sandále Earth Runners z naboso.cz. Seběh tempem 4:20 min/km, předbíhám Filipa a mnohé další.

Občerstvení a zase Leoš. Fandí, jak to jen stíhá? Po žluté kolem kopce, doběhnu a držím se jedné slečny. Náhle zahlédnu v dálce běžce. To bude Michal Novák. Dobíhám ho na půlmaratónské vzdálenosti. Čas 3:10 sice nic moc, že máme nastoupáno 1400 metrů, je drobný detail. Pro představu, to je skoro jako dvakrát z Pece na Sněžku.

Běžíme zase spolu jako na JUTu. Špindlerovka a další občerstvovačka. Přes dřevěné chodníčky, kde mi to klouže míň než Michalovi. Lesem a do kopce. U Martinovy boudy řešíme, jestli třeba nezajít na svačinu.

Trochu přidávám, snažím se mu zdrhnout, poskakuju po kamenech jako kamzík. Na občerstvovačce s vodou přímo z pramene Labe se zase sejdeme. Teď jen rovinka a seběh na Dvoračky. V sandálech to běží pěkně rychle, jen je třeba co chvíli přibrzďovat a trefit krok přes muldy a strouhy. Zase prostě záhul na stehna.

Sbíráme cestou nahoru borůvky. Prudce dolů, fotím výhledy. Nad námi Kotel a v dálce ta sjezdovka, kterou jsme na začátku sbíhali. Michal říká, ať klidně přidám a běžím si. V tu ránu se ozve: „Tomáš, a má boty!" Byla to Zuzana, kterou doběhnu, od toho boty na štěrku jsou, ale pak mi z kopce na Mísečkách zase uteče. Na občerstvovačce beru ionťák a vodu. To je drobná výtka, kromě ještě občas banánů a gelu mají poměrně malý výběr. Jinak parádní závod nádhernou krajinou Krkonoš.

Michal mě zase má, ale říká, že se musel hodně snažit. Kolem kopce a maraton za 6:17. Tedy trochu zrychlení tam je. V sukni naostro je stále pohoda, žádné vlky jsem nepotkal. Kontroluji v mobilu trasu a říkám si, pak nás dole čeká jedna malá sjezdovka, asi tak 400 metrů. Michal: „Jo malá, já o tebe asi zlomím hůlky! Teda až ji vylezu."

Mírný kopec, prchám, předbíhám a najednou se zarazím. Šutry, prostě štěrk z velikých kamenů, to bude bolet i v sandálech. Jestli to bude až dolů, tak tam budu za tmy. Naštěstí je to asi jen 300 metrů a pak relativně použitelnou cestou po modré dolů. Předbíhám další dva závodníky.

Už jen přes silnici kolem Labe k té sjezdovce Hromovka. Na hodinkách ale slibovaných 49 km je, to zas bude dálka navíc. Bosky cupitám do sjezdovky. Nahoře ten kousek hrubého asfaltu zas tak příjemný není, jako na začátku. Stejnou loukou dolů, ještě jednoho předběhnu a letím. Ani na mě není poznat, že to bylo skoro 51 km s převýšením něco kolem 2600 metrů. Zase vesele v cíli, za 7:33:26. Tentokrát myslím, že jsem se dost šetřil, dalo se to zaběhnout rychleji. Jen seběhy musím trošku potrénovat. Bosky mám celkem lehce přes 15 km.