Článek
Na jaře letošního roku zdolala sedmice statečných na koloběžce stý ročník cyklistického Giro d´Italia, každou etapu den před cyklistickým pelotonem. O jejich dobrodružství je tato kniha. A ještě o pár dalších věcech, které poznamenaly první polovinu autorova života. Kniha vás povodí po cestách vinoucích se se italskými vinicemi i zimou v alpských průsmycích.
Honza Vlášek, autor knihy a jeden ze sedmi účastníků projektu KICK ITALY 2017 – Giro d´Italia na koloběžce, o ní říká, že je to kniha plná koloběžkových příhod. Že ale není jen o koloběžkách, anébrž také o životě, který žijeme jen jednou a je potřeba si ho užít. Věřte mi, že o těchto slovech budete přemýšlet nad každou stránkou. (Knihu tak v žádném případě nelze doporučit lidem s depresemi, lidem trpícím krizí středního věku, ani dospívajícím, které by mohlo napadnout ještě něco horšího než Honzu.)
Vymazlenou tuhou vazbu na 240 stranách doplňuje přehršel krásných barevných fotek Iva Dvořáka. Dočtete se nejen o útrapách koloběžkového týmu letos v Itálii, ale také o těch nejnapínavějších pasážích sté Tour de France, kterou koloběžkáři absolvovali v roce 2013. Tam to ale zdaleka nekončí. S kapitolami pojednávajícími o Giru se prolínají příhody, jež autor a jeho přátelé s koloběžkami i bez nich za posledních osmnáct let zažili, a leckdy je to opravdu zábavné a poučné počtení. O prvních výletech na přelomu tisíciletí, výpravách do Benátek nebo na Balaton a dalších šílených příhodách... Obrňte se proti závisti, melancholii i žalu. Všechno to totiž budete při pročítání strhujících a do děje vtahujících řádek prožívat. Bude vám bytostně líto, že tyhle storky nejsou alespoň trochu taky vaše.
Ačkoliv se příhody vesměs odehrávají mezi dvěma řídítky, silnicí a dvojící přehuštěných pneumatik, kniha není pouze pro fanoušky dnes stále běžnějšího koloběžného sportu. Je plná ohlédnutí do minulosti, do dětství autora a přemítáním, jak vlastně naložit s darem o nic menším, než jakým je život sám. Když Honza do podtitulu napíše „půl života s koloběžkou", opravdu to myslí vážně. Ale nebojte, dobře to s ním dopadlo. Nepojal nakonec za svou choť koloběžku, nýbrž trpělivou a chápavou ženu z masa a kostí. To je naštěstí zřejmé už po pár přečtených stranách.
„Píšou mi lidé, kteří již knihu přečetli," říkal mi při předávání recenzního výtisku Honza Vlášek, „že se u knihy smáli nahlas, a o pár stránek dál měli slzy v očích." Jo, jo, říkal jsem si, svět je plný nevyrovnaných a psychicky labilních osob. Ale po přečtení vám musím přiznat, že jsem asi jedním z nich. Příhody bandy koloběžkářů jsou tak šílené, plné krizí, katarzí, stavů absolutního vyčerpání spojených asfaltově lepkavým černým humorem, nadsázkou a spoustou radikálně nespisovných slov... že jsem se smál i šílel s nimi a podle nich.
Honza je minimálně stejně dobrý vypravěč jako démon koloběhu. Do svého kotlíku s knižním eintopfem rukou zkušeného šéfkuchaře odsypává pečlivě nastrouhanou sebeironii, dobře pomletý sarkasmus a nadrobno nakrájenou ontologii. I vám jako by do očí vhodil hrst prachu složeného ze samých otazníků: Proč se vlastně člověk pouští do něčeho takového? Je vůbec možné žít vysněný život, život takový, jaký byste doopravdy chtěli?
Honza naznačuje, že jo. Vlastně vám do očí vmetá, že člověk v životě dokáže cokoli, i když třeba nechce. „Proč to všechno? ... Pro ten pocit, že jde cokoli. Že život má hranice jedině v narození a smrti. Ale mezitím žádné hranice nejsou. Jen společenské předsudky a tlak všech kolem, že jen to a to je správné. A ty lze s klidným svědomím vyškrtnout. Stačí jen chtít." Líp bych to neřekl. Zkusím si to zapamatovat. A knihu ukládám na poličku na čestné místo. I když má růžový hřbet (barva Gira) a já si myslím, že chlapi by ve své knihovně neměli mít růžovoučké publikacičky. Nejspíš mě bude dráždit a po nocích vnášet do mých snů otázky, zda i já žiju život, jaký doopravdy chci, a jestli není potřeba něco změnit. Ta kniha nenechá své čtenáře v klidu. A to je, myslím, moc dobře.
