Češi úspěšně dojeli. Stali se tak prvními na světě. Co bude dál?

Michal Kulka je ve světě koloběhu úřadující mistr světa na 400 metrů, na 10 kilometrů a ve štafetě. Před dvěma lety získal mistrovský titul také na dlouhé, maratónské trati. Takže byl, případně stále je mistrem světa na všech tratích, které se jezdí. Předevčírem se vrátil z dlouhé a úmorné cesty zpět domů. V předsíni mu leží ještě nevybalené tašky plné dresů, náhradních duší a prázdných bidonů. K mému velkému překvapení vypadá dobře. A náš rozhovor začínáme – jak jinak než osmikilometrovým rozklusáním.

To je těžká otázka. Já si myslím, že nám to strašně pomohlo. Je to naše druhá Grand Tour, máme zkušenosti a všichni, co Tour odjeli, jsme se s těmi bolístkami poprali určitě lépe (z francouzské sestavy jelo 5 členů také Giro – pozn. red.) Zkušenosti byly k nezaplacení. Oba podniky jsou diametrálně jiné. Tour je ohromně fanouškovsky nabitá, fandové najíždějí už den předem, takže my je všechny zažili. Čekají všude, jsou fanatičtí, užívají si to jako dovolenou. Naopak Giro je v tomhle ohledu většinou mnohem chudší. Na letošní stoleté Giro fanoušci dorazili v hojném počtu, ale většinou až v ten konkrétní den, kdy jeli cyklisté, takže nám se jich moc nedostalo. Italové se přijdou podívat, ale jen na tu etapu, kterou mají poblíž.

Tour de France byla „schůdnější", co se profilu trati týče. Letošní Giro podle mého odhadu obnášelo asi o devět tisíc nastoupaných metrů víc. A více bylo i vrchařských etap – hned o tři. Tour jsme jeli rychleji, více nás to bolelo, neměli jsme zkušenosti, nevěděli jsme, co to s námi udělá. Tam jsme měli před očima vždycky cíl etapy, teď na Giru jsme se zaměřovali na celkový, finální cíl. Délkově není moc rozdíl. Giro bylo asi jen o 80 kilometrů delší. Z těch cirka 3630 kilometrů jsme do prudkých kopců, které už nešly jet, nachodili 300 kilometrů.

Musím říct, že ještě více než sportovní výkon je to výkon společenského, psychologického rázu. Musí se nějakým způsobem skloubit sedm zcela odlišných charakterů. Někdo chce jet rychle, aby to měl rychle za sebou, někdo chce jet pomalu, protože to je na něj rychlé, někoho už to v provozu nebaví... Ze začátku to bylo těžké, prudili jsme se navzájem, pořád jsme na někoho čekali, slaďovali se se supportem. Ale to jsme překonali, vzájemně jsme si pomáhali. Platila určitá pravidla: Nikdy nikdo nesměl zůstat sám vzadu, vždy se jelo alespoň ve dvou. To kvůli podpoře, možnému defektu. A když jsme se zase sjeli, poslední zakřičel „Tým!" a my věděli, že to zase můžeme valit. Nejsilnější v rámci daného dne jel vždy s tím, kdo byl zrovna nejslabší. Pořád je třeba hlídat psychiku, vzájemně se podporovat. A myslet na tým. Když ve sjezdu valím 94 kilometrů v hodině a něco se nepovede, ohrozím celý tým, celý projekt. Člověk musí pořád myslet i na kontakt s podpůrným vozidlem, takže jsme se pořád snažili držet co nejvíc při sobě.

Bez naší podpory bychom to absolutně nemohli zvládnout. To jsou lidi, kteří by měli být všude uvádění před námi. Jestli jsme my zvládli spát třeba tři hodiny za den, tak oni nespali vůbec. Když jsme dojeli etapu ve dvanáct v noci a vstávali ve tři, oni nám museli nachystat jídlo, koloběžky, kompletně se o nás postarat. Po příjezdu do kempu postavili každému z nás stan, několik dalších stanů pro média a support... takže třeba dvanáct stanů, každý den stále dokola. Rozestavit židličky, zajistit, aby nás v kempu nezamknuli – jako se nám to stalo ve Francii, nakoupit žetony do sprch s teplou vodou, ve stanech připravené karimatky, spacáky a další věci, nabít světla, navigace, uvařit jídlo... Jejich případná chyba mohla být fatálnější než naše, oni si ji prostě nemohli dovolit.

Snídaně probíhala po čtvrté hodině v autě, kdy jsme se přesouvali na místo startu etapy. To jsme do sebe ládovali nějaké to müsli. Pak dvě svačiny do oběda, oběd, dvě svačiny po obědě, jedna, druhá, někdy i třetí večeře, dohromady devět jídel denně. Vypilovali jsme to na desetiminutové svačiny a třicetiminutový oběd. K tomu jsme si ještě doplňovali nějaké drobnosti z auta. Žádné jídlo nešlo vynechat, člověk má tak vysoké energetické výdaje, že by to prostě bez doplňování nešlo dál.

Základ byla zelenina, ovoce, pršut, kvalitní sýry, těstoviny, lehké pečivo... zkrátka místní provenience, z těch sportovních doplňků jsme používali solné tablety, magnézium, energetické gely, BCAA a regenerační šejky.

Všichni jsme si tak nějak udrželi váhu. Zhubli jsme většinou tak jedno dvě kila, Vašek asi sedm kilo, ten toho měl s sebou zbytečně moc (smích).

V sedmé etapě jsme si zažili takovou krizi, kdy jsme se museli vyhnout dálnici, po které se Giro normálně jede, ale ten provoz je tam den před oficiálním závodem tak hustý, že to bylo o život. Někdy jsme museli doslova lézt na silnici nebo z ní slézat přes svodidla a ploty. Všechno se strašně vleklo. Vašek (herec Václav Liška) pak měl svou nejtěžší chvilku. Ráno jsme vstali – a on nikde, stále ještě ve stanu a byl přesvědčený, že končí. Nakonec jsme se shodli na tom, že jestli to skutečně vzdá, neudělá to zalezlý ve spacáku, ale na stupátku koloběžky. Dopadlo to tak, že to ještě ten den nějak rozkoloběžkoval a do cíle jsme nakrásně dojeli v plné sestavě.

Na koloběžce se toho nemůže porouchat tolik jako na kole, má prostě méně dílů. Navíc jsme to jeli na strojích dvou koloběžkářských velmocí – na finských Kickbike a českých Yedoo se speciálně upravenými řidítky. Byly etapy, kdy jsme třeba píchli třikrát za den, ale nebyl to problém, vozili jsme náhradní duše. Za celou dobu popraskalo několik drátů, vysypaly se někdy ložiska ze středů, pravidelně jsme měnili brzdové špalíky, jinak asi žádné problémy nenastaly. Koloběžkám jsme dali pěkně zahulit, ale zvládly to, myslím, skvěle.

Teď nemyslíme vůbec na nic. (smích) Po 100. ročníku Tour de France a po 100. ročníku Giro d'Italia ale nejspíš dojde i na 100. ročník Vuelty, který se pojede v roce 2035, abychom završili trojici nejprestižnějších závodů.