Hlavní obsah

Sportovního ducha nakonec zlomily opiáty

Londýn

Mohlo by se zdát, že dnes už sport není úplně to, co býval. A nejsem si vlastně ani úplně jistý tím, zda, je-li dnes něčí chování označeno za „nesportovní", je to pochvala, nebo urážka. Znamená dnes nesportovní chování to, že onen označovaný jedinec nesimuluje, neužívá zakázané preparáty za účelem zlepšení svých výkonů, nepoužívá nedovolené způsoby hry, neplive na své protihráče nebo si nemontuje motorek tam, kde by měl využívat jen vlastní sílu? Pak je vše v pořádku a hodnotící adjektivum „nesportovní" postupem let zcela změnilo význam. Pojďme se ale podívat do doby, kdy prosté sportovní chování bylo hodné obdivu a následování.

Článek

S Anglií mívají lidé zafixované mnohé stereotypy. Třeba ta romantická představa anglického džentlmena. „Titanic se potápí a záchranných člunů je nedostatek? To nic, madam, až po vás a vašich dítkách, my si tady s kolegy zatím zahrajeme ještě jednu partičku bridže..." Příběh z Londýna roku 1981 je stejně neuvěřitelný a snad ještě pravdivější. Co na tom, že hlavní úlohu v něm nehrají Britové, ale Nor a Američan?

Tentýž rok se poprvé běží dnes velmi slavný London Marathon. Málokdo tuší, že se později zapíše do dějin královské vytrvalecké disciplíny a stane se jedním z tzv. Velké šestky, Marathon Majors, jedním z nejvýznamnějších maratónů světa. Do čela závodů se propracovávají Dick Beardsley a Inge Simonsen. Stejná délka kroku, stejná frekvence. Běží bok po boku a s vypětím veškerých svých sil míří k blížícímu se cíli. Najednou se Dick otáčí na svého soupeře a rychle křikne něco jako: „Hej, co kdybychom tu zatracenou cílovou pásku protnuli spolu?!" Nor souhlasí. A tak k překvapení všech ukrajují z posledních desítek metrů společně, ruku v ruce.

• V roce 1981 běželo London Marathon 7590 účastníků. Organizátoři ovšem obdrželi přes 20 000 přihlášek. • Z běžců prvního ročníku jich dodnes v Londýně každý rok závodilo 22.

Co tím sledují? Vždyť z dnešního „sportovního" pohledu jde o dead heat, vítězné částky se dělí na polovinu. Možná se ještě v Londýně neřídí úplně všechno jen finančními hledisky. Beardsley k tomu tenkrát novinářům řekl: „Byla to velká věc pro nás pro oba, nikdo z nás totiž předtím maratón nevyhrál." A tak vítězný čas 2:11:48 svítil tehdy v tabulkách hned u dvou jmen. Dvojnásobná radost?

Možná o to větší, že nikomu z nich už se vítězství ve velkém závodě nikdy zopakovat nepodařilo. Dick Beardsley navíc v 90. letech minulého století utrpěl hned tři vážné dopravní nehody a jednu těžkou nehodu v horách. Pokaždé si poranil páteř, kterou bylo nutné třikrát operovat. Bolesti lékaři pacientovi tišili medikamenty, na nichž se běžec stal závislý. Později Beardsley zakládá nadaci, jež má pomáhat lidem s podobným osudem, lidem závislým na analgeticích.