Zázrak života: Neměla nikdy chodit. Přesto se stala sportovkyní světa

Chudá černoška vůbec neměla žít, narodila se předčasně. Měla slabou nohu a překonávala těžkou obrnu. Lékaři tvrdili, že nikdy chodit nebude. Do školy šlapala s kovovou výztuhou na levé noze.

Přesto chtěla běhat a tak každý den trénovala na běžeckém ovále. Pak se stal „zázrak" a její nohy se uzdravily. „Může to trvat léta, než pochopíte věci, které se vám staly v životě," říkávala. Ona je pochopila a v šestnácti letech vyběhla na své první Olympijské hry. Domů se vrátila s bronzovou medailí. O čtyři roky později si z Říma 1960 coby první Američanka přivezla tři zlaté medaile.

Rudolphová se narodila v červnu 1940 v městečku St. Bethlehem v jihoamerickém státě Tennessee. Chudá černošská rodina již tehdy živila devatenáct dětí, další tři ještě přibyly. Jako dítě prodělala Wilma snad všechny možné dětské nemoci - měla spálu, černý kašel, plané neštovice, spalničky. Ve čtyřech letech se přidala obrna, na levou nohu ochrnula.

Dva následující roky jezdila společně s maminkou do sto kilometru vzdálené nemocnice. Tvrdá práce i víra je držely nad vodou dalších pět let. Pak mohla Wilma konečně odhodit berle. Záhy zjistila, že může nejen chodit, ale i rychle běhat.

Po vzoru svých sourozenců to nejprve zkusila s basketbalem. Z nemotorného děvčátka se stala hvězda středoškolského týmu.

Na jednom z mnoha turnajů si jí však povšiml Ed Temple, trenér atletického týmu ze státní univerzity v Tennessee. Ze skvělé basketbalistky se obratem stala ještě lepší atletka. Už během studií na střední škole se pak nominovala na olympijské hry do Melbourne 1956 - pouhých sedm let poté, co se postavila na obě nohy.

Benjamínek výpravy Spojených států amerických si domů přivezl bronzovou medaili ze štafety na 4 x 400 metrů. V Římě, o čtyři roky později, už s převahou kralovala. Ovládla běhy na 100 i 200 metrů a jako finišmanka dovedla ke zlatu i sprinterskou štafetu. „Nevím, proč běhám tak rychle. Prostě běhám," vysvětlovala tehdy. „Jedno ale vím. Vítězství nelze dosáhnout bez boje."

V olympijském roce ji vyhlásili nejlepší sportovkyní světa a dostalo se jí dalších a dalších ocenění včetně těch, která byla do té doby předávána pouze mužským sportovcům. Díky své neporazitelnosti se pro celý svět stala „černou gazelou".

Za další dva roky se atletiky vzdala a založila rodinu. Provdala se a porodila čtyři děti. Zemřela v listopadu roku 1994.