Jestli mě teď zabijete, bude už pozdě. Takto se přepisují dějiny!

Hassiba Boulmerková propadá běhu ve svých deseti letech. Běhá s pokrývkou hlavy, zahalenými kotníky i rameny tak, jak to nařizuje muslimský kodex. Běhá střední tratě a na národní úrovni slaví úspěchy, moc žen také v Alžírsku neběhá. Nemá mezinárodní zkušenosti, a snad proto na své první olympiádě v Soulu nepostupuje z rozběhů dál.

Tři roky se připravuje na mistrovství světa v Tokiu roku 1991. Vítězí v patnáctistovce a doma ji oslavují společně s krajanem Noureddinem Morcelim (ten v den svých jednadvacátých narozenin vytvořil na téže trati halový rekord) jako národní hrdinku. Projíždějí hlavním městem v otevřeném voze a zdraví se s tisíci příznivců.

Atmosféra v zemi se však prudce mění. Je vyhlášena za veřejného nepřítele, skvrnu islámu. Dostává výhružné dopisy i telefonáty. Hrozí jí smrt na každém rohu. Musela odjet do Francie, aby mohla trénovat. Na olympijské hry do Barcelony v roce 1992 přijíždí až v den samotných závodů. Policie ji hlídá všude. Na stadiónu, v šatnách, dokonce s ní chodí i na toaletu. 8. srpna 1992 hladce předbíhá svou největší rivalku ze Sovětského svazu a s velkým náskokem vyhrává.

Její radostí vytřeštěné oči, ruce divoce a radostně létající vzduchem, trup prohýbající se v náhlých návalech radosti, ten obraz se do paměti vrývá všem. „Protnula jsem cílovou čáru a sevřenou pěst zdvihla nad hlavu. Byl to symbol vítězství, který měl všem říci: Vyhrála jsem! A jestli mě teď zabijete, bude už pozdě!" říká k tomu samotná Hassiba.

Pro svou zemi získává první olympijské zlato v historii. Na stupních vítězů v Barceloně pláče a své myšlenky věnuje své zemi a těm, které kvůli tomu všemu musela opustit.