Článek
Kathrine začíná běhat ve svých dvanácti letech kvůli hokeji. Na doporučení otce běhá každý den alespoň jednu míli (1609 metrů). Na univerzitě běhá desetinásobek této trati každý večer. Její trenér Arnie Briggs v roce 1967 přesto nevěří, že ženy dokážou zdolat maratón. Při zmínce o maratónu v Bostonu se jen pochybovačně ušklíbne: „Dokaž mi, že je něco takového možné, a já budu první, kdo tě tam vezme!" Běží spolu 31 mil, téměř 50 kilometrů. Kathrine se do startovní listiny zapisuje jako „K. V. Switzer". Nikdo z organizátorů netuší, že jde o ženu.
Ve volné teplákové soupravě nastupuje na start pod číslem 261. Pokud si diváci podél trasy vůbec všimnou, že kolem nich běží žena, mávají a radostně povzbuzují. Když ale kolem projíždí autobus se žurnalisty, situace se mění: „Co si tu dokazujete? Hrajete si na mučednici?" S prostotou Forresta Gumpa odpovídá, že běží. Někdo z novinářů upozorňuje hlavního rozhodčího Jocka Sempleho, že je na trati proti pravidlům žena.
Nedlouho poté za sebou Kathrine uslyší kroky těžkých kožených bot. „Koukej, sakra, vypadnout z mého závodu a naval číslo!" Semple ji hrubě bere za ramena, smýká jí stranou a snaží se jí z mikiny odtrhnout startovní čísla. Naštěstí je přítomno několik spřízněných běžců včetně Kathrinina přítele, hráče amerického fotbalu.
Jeden profesionální zásah ze strany a agresivní rozhodčí letí vzduchem. Kathrine Switzer k tomu později říká: „Měl ten nejděsivější výraz, jaký jsem kdy viděla ve tváři muže. Měla jsem opravdu strach." Po zažehnání bezprostředního ohrožení všechno utichá. Kathrine se jen obrací na svého trenéra a tiše mu říká: „Já tenhle závod dokončím, i kdybych to měla udělat po kolenou. Pokud bych nedokončila, všichni by si mysleli, že to ženy nedokážou, že na to prostě nemají."
| • Amatérská atletická unie (AAU), tatáž organizace, která bezdůvodně diskvalifikovala čtyřnásobného olympionika Jesse Owense, vyloučila Kathrine Switzer z většiny závodů ‒ pro nezákonné absolvování běhu nad 2 kilometry, navíc určeného pouze mužům. |
| • Nejstarší závod svého druhu na světě, Bostonský maratón, byl přes 70 let výhradně mužskou záležitostí. Trvá dalších pět let, než je tento maratón roku 1972 oficiálně zpřístupněn také ženám. |
| • Kathrine Switzer ve skutečnosti nebyla roku 1967 jedinou ženou na startu Bostonského maratónu. Další běžkyní byla například Roberta Gibb. |
| • Kathrine Switzer aktivně prosazuje zařazení ženského maratónu také do programu olympijských her. Věc se daří roku 1984. Roku 2011 je Switzer uvedena do Národní síně slávy za spuštění sociální revoluce v ženském běhu. |
