Sport vám život neprodlouží, říká expert

Měl bych se dobře až na to, že jsem si na běžkách natáhl lýtkový sval. Musím to dát do hromady, abych mohl v sobotu se ctí absolvovat půlmaratón v Praze.

Snažím se, abych každý den něco dělal. Dnes jdu kupříkladu večer plavat. Každé pondělí chodíme trénovat kvůli triatlonu. Tento týden se už ale nebudu zatěžovat. Před závodem si vždy dávám čtyři pět dní pauzu, protože ty staré svaly už potřebují trochu zrelaxovat. Člověk, když pár dní neběhá, tak je pak na to takový nadržený, strašně se těší. Je to vlastně taková moje psychologická příprava.

Půlmaratóny už asi ani nespočítám. S pražským půlmaratónem jsem začínal ještě v dobách, kdy se běhával v takzvané Fučíkárně. Běhala se tři kola, tou dobou už vždycky byla Matějská pouť. A když se probíhalo areálem, voněly tam ty pečené buřty, lidi se cpali a my jsme tam zpocení běhali. To už je strašně dávno, tam ještě chodíval také Emil Zátopek. Dokonce jsem od něj měl podepsané jedno startovní číslo.

Maratónů mám za sebou třináct. Desetkrát jsem běžel pražský, jeden v New Orleans, jeden „opravdový", klasický v Athénách a poslední v New Yorku. A teď už mi manželka maratóny zakázala. A myslím si, že má v lecčems pravdu. Podívejte, já ten maratón běhal pořád kolem 3:30. Když si chcete zaběhnout maratón na takový čas, tak to jsou desítky a desítky hodin a stovky kilometrů tréninku a člověku nezbývá čas na nic jiného. Na kolo, na manželku, na vnoučata. Tak jsem si řekl, že maratóny už ne. Že už budu běhat jen půlmaratóny a kratší vzdálenosti.

Ano, jsem stříbrný PIM King, ale tím to končí. Do patnáctky na zlatého Kinga už to nebude. Víte, abych ten maratón běžel za 4:30, to pro mne nemá cenu. To by už byla jen taková rychlejší vycházka. A jenom proto, abych byl zlatý PIM King, to dělat nebudu.

Určitě může. Maratón už není úplně zdravý sportovní zážitek. Ukazuje se, že u těch profesionálních maratónců, tedy ne hobby běžců, když se naberou vzorky krve v cíli, tak jsou v nich patrny známky dočasného poškození srdečního svalu. Už je toho zkrátka trochu moc.

Záleží na tom, jakému sportu se věnujete. Protože srdíčko se může změnit dvěma způsoby. U takových sportů, jako jsou sprinty, vzpírání a podobně dochází k hypertrofii, srdce zbytní. Zatímco u vytrvalostních sportů jako třeba u maratónů, dochází k rozšíření srdce. Ono musí více pumpovat po dlouhou dobu. Jestliže v klidu srdce pumpuje pět šest litrů krve za minutu, tak při maratónu je to třeba dvacet až třicet a u sprintů třeba i šedesát litrů za minutu. Srdce na to reaguje tak, že se postupně zvětšuje.

Ale já pořád opakuji, že člověk se vyvinul jako pohybující se součást živé přírody. Nejsme tady na to, abychom seděli u počítačů, pili kávu a kouřili cigarety. Lidský pokrok jde rychle kupředu a naše těla na to nejsou stavěná. Vezměte si kupříkladu Spojené arabské emiráty. Za posledních čtyřicet let obrovským způsobem zbohatly. Výsledkem je neuvěřitelný čtyřicetiprocentní podíl cukrovky, obezita, infarkty v mladém věku. Chybí jim pohyb. Běhání je nejsvobodnější sport. Vlastně je možná také jediným sportem, který se člověk nemusí učit. Protože běhat umí každé dvouleté dítě. A k běhání nepotřebujete nic víc než dobré boty.

Myslím si, že ne. Víte, sport vám život v zásadě neprodlouží. Délka života je nejvíce určena geneticky. Musíte mít dlouhověkost v rodině. Co vám ale sport dá, to jsou další léta aktivního života. Vy si můžete nezdravým životním stylem tu genetiku vymazat a život velice zkrátit. Pokud člověk bude kouřit, bude se přejídat, výrazně si život zkrátí. Sportem si můžete přidávat aktivní léta, v nichž si můžete svůj život naplno užívat. Tady vidím v tom našem pobíhání hlavní přínos.