Článek
O našem stříbřitém medailistovi na mistrovství Evropy v běhu na 24 hodin Ondřeji Veličkovi zasvěcenci říkají, že jeho výkony – za dobu pěti let, co se běhu vůbec věnuje – jsou výsledkem kvalitního tréninku a obrovské vůle. Budu tedy alespoň pro dnešek předpokládat, že ta tajemná běžecká přísada je vůle.
Ale co to vlastně je vůle, jak se měří? Dá se o někom s určitostí říci, že ji má velkou, silnou, slabou, nezdolnou, nezlomnou, křehkou, chabou? Jak vypadá vůle? Nějak jako u Vincenta van Gogha, měřená dobou, po jakou udržíte dlaň nad hořící svíčkou? Nebo jako u železného Arnieho, který se celý život snažil stát se americkým prezidentem, ačkoli věděl, že nutnou, nikoli však jedinou podmínku – rodiště na území USA – prostě splnit nemůže?
| Runní káva [čti „ranní káva"] je takovým seriálem volnějších úvah a zamyšlení, no zrovna takovým tím čtením k ranní kávě. Může to být čtení nenáročné i hloubavé přesně podle toho, jakou hloubku mu zrovna budete chtít přisoudit. Chutná nejlépe v houpacím křesle, s trochou mléka a skořice. |
Občas mi někdo řekne: „Ty jsi uběhl to, nebo tamto, tak to musíš mít hodně silnou vůli!" Ale já vám řeknu, že to není tak docela jisté. Myslím si, že když někdo dělá něco, co ho baví a naplňuje, žádnou vůli k tomu nepotřebuje, jde to vlastně samo. Určitě jsou chvíle, kdy by třeba člověk raději zalezl někam do vyhřáté postele, všechno hodil za hlavu a radši si pustil nějaký oblíbený film. Ale když tam žádnou vyhřátou postel nemáte? A oblíbený film také ne? To pak přeci nezbývá, než běžet dál, vůle nevůle.Ale jsou i šťastnější chvíle, kdy sice nemáte vyhřátou postel, ale třeba opodál postává alespoň stánek s párky v rohlíku a něčím dobrým na zapití. A přesně tam jsem se uchýlil asi v polovině jednoho menšího pražského maratonu, když jsem zjistil, že mě kroužení dokola kolem parkem ale vážně nebaví. Párek v rohlíku, který ještě krásně hřeje do ruky, společně s hořčicí vytváří propletenou šroubovici libé vůně stoupající k vašim nozdrám... Byl to projev slabé vůle? No, asi jo. Nebo se tenkrát vůle vůbec nedostavila na start. Nejsem přece křeček, abych někde pobíhal do zblbnutí dokola, no ne?!
Když nad tím tam přemýšlím, tak se mi zdá, že vůle je něco, co udržuje náš původně stanovený směr i za okolností, o nichž jsme na začátku třeba neměli ani tušení. Kupříkladu jako dodržet své slovo. Slíbíte třeba někomu, že nějakou informaci, kterou od něj máte, si necháte pro sebe. A pak se najde někdo, kdo vám řekněme nabídne jistou finanční kompenzaci za to, že od vás tu informaci získá. Vy jste třeba zrovna zadlužení, moc by vám to pomohlo, ale prostě neřeknete. Síla vůle? Asi jo. Někdo třeba bude tvrdit, že to je ten charakter, ale od takových drobných nuancí se v našem případě oprostíme.
Tuhle jsme na téma vůle dlouze diskutovali s kamarádem Martinem – jak jinak, než při dlouhém běhu. A on najednou povídá: „Já celý rok 2017 nebudu pít alkohol!" „Ty?" zíral jsem na něj nevěřícně. „No, jestli ty, tak já taky!" doplnil jsem hned vzápětí. Vím, že to bude mít Martin těžké. Jeho táta je vinař, má vinici i vinotéku a pokušení bude jistě velké. Třeba se mu hodí pomyšlení, že někdo trpí stejně jako on. A taky si myslím, že by to mohl být zajímavý experiment a já bych třeba konečně zjistil, jak to s tou mou vůlí vlastně je. Neříkám, že jsem nějaký notorik nebo závislák, tak těžká zkouška to zase nebude. Ale nějaké to pivko nebo vínko přeci jen bývá poměrně častým přísedícím jak pracovních schůzek, tak přátelských pokeců. Má vůle bude napínána na skřipec. A kdo ví, třeba to vyústí v její posílení. A třeba se to nějak odrazí i na tom běhání. Běh je přeci hlavně o hlavě, no ne?
Každopádně nám držte palce. A příští rok mě nezvěte na pivo. A... na zdraví, dokud ještě můžem! Ať je i ten nový rok krásný a běžecký!
