Článek
Je to už hodně dlouho a já si na paní vzpomněl až nedávno, když jsem pročítal příběh kanadského běžce v požehnaném věku 85 let Eda Whitlocka. Už dlouho patří mezi světově velmi známé vytrvalce a ve svých kategoriích k těm nejlepším. Jako bych to nebyl já, koho stará paní poučila, ale on. Trénuje dlouho a pravidelně, na sobě jen tričko, šortky. Nic si neměří, nesleduje časy, průměry, tepovou frekvenci. Drží se hesla, že čím více se zabýváte podobnými hovadinkami, tím méně máte času na běhání. A aby svým slovům dodal váhu, běhá kolečka kolem hřbitova, kde možná jednou bude odpočívat i on sám.
| Runní káva [čti „ranní káva"] je takovým seriálem volnějších úvah a zamyšlení, no zrovna takovým tím čtením k ranní kávě. Může to být čtení nenáročné i hloubavé přesně podle toho, jakou hloubku mu zrovna budete chtít přisoudit. Chutná nejlépe v houpacím křesle, s trochou mléka a skořice. |
Tuhle jsem s kamarádem Martinem seděl na kávě Mezi srnkami a vzpomínali jsme, jak jsme společně jeli na jeden z mých prvních horských maratonů do Lichtenštejnska. A mě došlo, že to byly ty skvělé časy, kdy jsem stejně jako Ed řešil máloco. Na sobě mírně prodřené lezecké kraťasy, místy na nich ještě zbývaly nepatrné bílé fleky od toho, jak se magnézium špatně vypralo, bavlněné triko, kšiltovka. Nebyly chytré mobily s GPS a hodinky byly tak drahé, že jsem na ně ani nepomýšlel. Přesto jsme si běh užívali naplno a nedostatek vymožeností mě netrápil.
Uplynulo hodně vody ve všech alpských řekách. Dnes mám hodinky, aplikaci na mobilu a funkční vlákna snad i v toaletním papíru. Pobaveně sám nad sebou kroutím hlavou, když se sveřepě odmítám hnout z místa, dokud se nechytí GPS, aby byl zaznamenán každičký metr mého úsilí. A marně přemýšlím, o kolik stovek metrů bych naběhnul víc a kolik nervů bych ušetřil, kdybych to všechno zahodil a běžel „na Krupicku" – trenky proti veřejnému pohoršení, jinak nic, a alou!
Někdy si asi opravdu dám tu práci a se stopkami v rukou nebudu měřit své běžecké výkony, ale čas, o který mě okrade každá jednotlivá položka běžeckého vybavení. Besitz belastet. Každá blbina, kterou si pořídím, vyžaduje mou péči a můj čas. Potřebuje dobíjet, stahovat data, aktualizovat, čistit, prát, sušit, mýt, impregnovat... Nekonečná hra na tamagočiho. Jen jako by u toho nechcípal až tak náš digitální, virtuální kamarád, jako my sami.
| DALŠÍ PORCE KÁVY |
|---|
| Komfort je jen slovo |
| Proč vlastně žít? |
| O opravdu férovém boji |
Máme se čím dál lépe. Máme čím dál neomezenější možnosti. A přece nám něco ubývá. Něco, co nejde až tak úplně měřit, tedy určitě ne objektivně. To něco je spokojenost. 90 % naší populace se má dnes lépe, než se svého času mívali příslušníci šlechty. Přibývá exotických lahůdek, které můžeme konzumovat kdykoli se nám zachce, máme čím dál vymazlenější nástroje, přístroje i softwarová řešení. Ale přestává se nám dostávat těch nejobyčejnějších věcí, které si kdysi mohl dovolit každý nuzák. Pohled na hvězdnou oblohu, ticho přerušované jen cvrkáním ptáků, čistou vodu nebo čistý vzduch.
Zrovna včera jsem přiběhl z náročného tréninku, dvaceti kilometrů v rychlém tempu, trochu zmrzlý a hodně hladový a žíznivý. Ruce se mi trochu třásly a jak jsem rychle proběhl kuchyní, nenašel jsem nic než jednu velkou mrkev. Chutnala božsky. V tu chvíli bych ji nevyměnil ani za ten nejlepší kaviár v luxusní restauraci. A nade mnou jako by stál Ed a ta stará Němka, mírně pokyvovali hlavami způsobem, jakým to umějí jen ti opravdu moudří, a jako by říkali: „Vidíš, pitomče, musel jsi uběhnout dvacet kilometrů a málem u toho vypustit duši, abys přišel na to, co je opravdu důležité?!"
Tak teď nevím. Buďto si půjdu koupit ty nové běžecké hodinky, co dokážou měřit i kvalitu spánku a předpovídat mou náladu, anebo začnu víc běhat. Víte, chci přijít na to, co je opravdu důležité.
